tag:blogger.com,1999:blog-14702710278902070052024-03-13T17:08:27.567-07:00Jarmilky teritoriumjarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.comBlogger480125tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-56702981731994488612017-03-31T04:58:00.002-07:002017-03-31T04:58:28.143-07:00Hups... dva roky jsem na to prděla?To už to budou dva roky???<br />
Nechápu, jak se to mohlo stát. Vlastně trochu vím. Tenkrát se mi už nějak nechtělo, nebavilo to. Třeba to teď bude lepší?<br />
<br />
Tak kolik vás tu ještě je aktivních? Já jsem málem ani nezjistila, jak se sem přihlásit a kde napsat nový příspěvek. Tak to potěš prdel.<br />
<br />
Opustila jsem vás v době bydlení u mámy a rekonstrukce nového bytečku. Nový byteček už je dávno starý kutloch. Bydlení u mámy už je trochu zahaleno oparem a po čase jsem byla schopna začít k ní opět chodit na návštěvy.<br />
<br />
Květákovi už bylo šest let a chystáme už tedy výbavu pro školáka. V září začíná nová etapa jeho života. Vlastně to bude taková nová etapa pro nás všechny. Milovaný konečně usoudil, že nezbytnou výbavou naší domácnosti je čtvrtý člen, takže... příroda to zařídila tak, aby neměl šanci si to rozmyslet a já jsem v tom na první dobrou :o))) v půlce října u nás bude opět veselo.<br />
<br />
Květák už je krásně samostatná jednotka, obstará se sám, sám už chodí i ven, tak proč si ten život trochu nezkomplikovat? :o))<br />
<br />
To by pro začátek stačilo. Doufám, že se ozvu dřív než zase za dva roky :o)))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-46308008570481969862015-05-04T04:07:00.002-07:002015-05-04T04:07:17.700-07:00Stále budujeme a přežíváme...Tak se hlásím stále z máminy bytu. Chjooo, už mi tu jebe.<br />
<br />
Ve čtvrtek jsem tak pospíchala, abych vyndala nádobí z myčky a rychle vyrazila na čarodky, že jsem skleničkou ťukla do poličky nad ní a hups, kus skla se odlouplo. Do prdele!!!!!!!!!! Dvě minuty jsem absorbovala tu hrůzu a najednou telefon. No kdo myslíte? Jooo - volala mamka. "Ona to ví!!!!", letělo mi hlavou... "Ví to!!!!!!!!!". Nevěděla, prostě asi nějaká intuice. Zavolala, aby mě ještě víc děsila.<br />
Milovaný i sestra oba svorně doporučovali sklo otočit a dělat jakoby nic. Ti naivové. Je mi jasné, že jakmile zvedneme kotvy, mamka vyprázdní skříňky a bude vše vytírat, takže by to stejně odhalila. A bylo by to ještě horší, protože by bylo jasné, že jsem se to snažila zatajit.<br />
A tak jsem se včera přiznala. Proběhlo to docela dobře, ustála to, nekřičela, ale bylo vidět, že úplně klidná není. <br />
<br />
A mám takový pocit, že Květák poškrábal vanu. Dovolila jsem mu tam vzít si autíčko s gumovými pneumatikami (on prostě už od roka pořád jen jezdí autama), že tím se to nepoškrábe. A asi to byla chyba .o((<br />
<br />
V našem bytě mi přijde, že se nic moc neděje. Ale ono je to mýma očima laika. Prostě je tam pořád bordel a přibývají a ubývají díry ve zdi a zdi jako takové a dráty z ní trčící. Už aby tam bylo pro mě něco viditelného... jako třeba dlažba, vymalováno a tak :o))<br />
ale v pátek jsem zahlédla již přidělaný geberit a připravené pouzdro do zdi, to už vypadá jako něco :o))<br />
<br />
A tedy velký pokrok. V pátek jsem konečně udělala finální krok v kauze "kuchyně" a už je vybráno a objednáno... myslím, že bude krásná, už se těším, až si přímo na lince ukrojím kus chleba a naplácám tam těsto :o))<br />
<br />
Jinak v sobotu jsem byla kamarádkou přemluvena k návštěvě rockového koncertu (to přemlouvání jí zase až tak dlouho netrvalo) a musím bohužel zkonstatovat, že je znát, že třicítku mám dávno za sebou. Nemůžu pořádně hýbat hlavou, bolí to jako čert. Asi budu rockové koncerty potupně absolvovat vsedě nebo začnu chodit na dechovku. To jen abyste věděli, že žiju i něčím jiným než stěhováním :o))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-74081928988739392202015-04-16T04:41:00.000-07:002015-04-16T04:41:26.229-07:00Otrokem svého bytu...Tak a je to. Od včera jsme oficiální bezdomovci. Náš starý byt předaný novým majitelkám a nový byt stále ještě patří starému majiteli. A my se potupně museli nakvartýrovat k mamce. Je mi smutno, tuze smutno. Včera jsem kolem starého bytu projížděla v autobuse a vyloženě mě nasralo, když jsem viděla v okně nějaké cizí záclony! <br />
<br />
U mamky bydlíme už od neděle. Je to peklo. Máma před koncem roku dokončila rozsáhlou rekonstrukci a netušila jsem doteď, co si tam vlastně vše nechala udělat.<br />
<br />
Takže instrukce znějí jasně:<br />
- na linku v kuchyni si vždy dávat noviny před započetím jakýchkoli prací. A to včetně krájení na prkénku. Je prý takový náchylná. Na linku nesmí přijít nic kovového, horkého... je ale krásná!<br />
- v koupelně desku kolem umyvadla otírat speciálním hadříkem, jakmile tam bude mokro (asi se nepředpokládá, že by se v umyvadle mohla používat voda či co). Na topení-žebřík nedávat mokré a vlhké ručníky (nechat uschnout někde jinde a pak je tam teprve dát). Koupelna je ale krásná.<br />
- pod sušák na prádlo dávat deku, aby náhodou nevytlačil díry do koberce. Je krásný a nový.<br />
<br />
Shrnu to - dívej se, ale nepoužívej.<br />
<br />
Už jsem v kuchyni vařila dvakrát a byla jsem z toho pěkně vystresovaná, abych něco neposrala. Květáka hlídám téměř na každém kroku. "Nejezdi po té lince autem, nejezdi v té vaně autem, necákej vodu..."<br />
<br />
Jak se mi stýská po mé staré lince. Popálené, poškrábané, dříví štípat jsem tam mohla... ale bylo to tak pohodlné. Květák si tam jezdil vodní-pěnové závody s autama, zatímco já válela těsto přímo na lince, případně jsem tam klepala maso, abych si nenašpinila prkýnko...<br />
<br />
Doufám, že pak na nové vybavení nebudu také tak "opatrná". Těším se totiž, že v novém bytě budu žít a ne ho mít jako výstavku...jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-71321791738738992662015-03-31T06:16:00.001-07:002015-03-31T06:16:43.676-07:00Rekonstrukce, moje noční můra!Trochu jsem zaspala březen :o))<br />
Ale mám pro to velkou výmluvnou omluvu. Stal se zázrak a podařilo se nám prodat náš byteček a tudíž začal docela tanec. Sehnat nový byt, zažádat o hypotéku, sehnat dělníky, projektanta... <br />
<br />
Jelikož jsme s Milovaným v těchto věcech nováčky, je to docela náročné. V hrozně krátké době se musíme rozhodnout, co v novém bytě vlastně chceme a nechceme. Co vlastně chci je velký problém celého mého života. Neumím se rozhodovat a hrozně mě nebaví pročítat recenze na netu a zkoumat nejlepší ceny a parametry a hovna a hovna a hovna... A proto jsem doufala, že najdeme náš budoucí domov již udělaný, co už někdo hezky vymyslel a bude se mi to líbit a já si jen přenesu tašky.<br />
<br />
A zkuste hádat co? No jistě. Byt v původním stavu. Ale úplně hrozný původní stav. Nejhorší možný původní stav. Kamarád projektant se velice podivil, že byt v takovém stavu už hodně dlouho neviděl a že toho už viděl hodně. Takže se bude dělat nové komplet vše. Kromě plastových oken, která zaplať pánbůh jsou udělaná...<br />
<br />
Už měsíce trávím nejvíce času na netu zkoumáním obkladů, dlažeb, kuchyní, sprch, hajzlů, umyvadel a už mi z toho jde hlava kolem. Líbí se mi vše a nic a z toho musím poskládat byt, ve kterém už zřejmě budeme žít do úplného konce. Kvetu, to je přesně něco pro mě.<br />
<br />
Nejdříve jsem brala jako velkou výhodu, že kamarádka, říkejme jí třeba Maminka 2, staví a zařizuje si celý barák. Shodou okolností má za muže kamaráda projektanta. Takže oni ví vše a jelikož jsou oba v tomto precizní a vzdělaní, mají vše nastudováno. Tudíž na tom budu profitovat a budu u nich parazitovat na znalostech a vědomostech... Hmmm, tak z toho jsem chytla akorát deprese. Probírám s ní kuchyni. Na ní mě jako Jarmilku zajímá, jak bude vypadat designově, aby měla dřez a plotnu a aby měla co nejvíce odkládacího místa. Maminka 2 se mě následně zeptá, jaké chci mít panty, z jakého materiálu dřez a kde ona sehnala jaký a nejlevnější a jaké a jak velké sokly (následně jsem zjistila, co je to sokl) a jak širokou desku. A takhle to jde se vším... <br />
<br />
Navíc se musím ve všem docela rychle rozhodnout, ale jelikož nevím o všech možnostech, pro které se rozhodnout můžu, je to docela těžké...<br />
<br />
A strašně bych chtěla mít vedle sebe chlapa, co se vyzná a bude o tom debatovat. Ale Milovaný ví stejné kulové jako já, takže víceméně odkýve, co já vyberu. "Jo, to se mi líbí, nebude mi to vadit..."<br />
<br />
A tak ve dne v noci přemýšlím, počítám, nahlížím do katalogů a na internet. Už z toho mám hlavu jak pátrací balon a začínám zjišťovat, že mi to začíná být u prdele. A ani mi ten stav nevadí, začínám být klidnější :o)))<br />
<br />
Myslím, že úplně nejlíp mi začne být za 14 dní. Po Velikonocích se prvně v bytě kopne, 15.4. budeme odstěhovaní u maminy (doufejme, že ne na dýl jak měsíc)...jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-76503403484353179312015-02-23T06:53:00.001-08:002015-02-23T06:53:04.693-08:00Odnaučení kousání nehtů rychle ale rozhodně ne bezbolestně! Kousání nehtů. Tak to je zlozvyk, který mě provází celým mým životem, co si jen pamatuji. Prý to začalo, když jsem jako cca čtyřletá byla na delší dobu v nemocnici a tam se tak nějak vyprdli na to, že by mi stříhali nehty. A tak jsem se o to jako šikovná holka postarala sama a už mi to zůstalo.<br />
<br />
Nikdy jsem se nijak moc nesnažila se toho zlozvyku zbavit. Párkrát jsem si oblepovala prsty náplastí, což mělo za výsledek, že jsem se nejdřív musela prokousat náplastí, než jsem se dostala k nehtům. Vlastně mě to možná bavilo ještě víc.<br />
<br />
Asi tři roky jsem nosila pryskyřicové a následně gelové nehty. Ty se prý kousat nedají. Kecy. Byla to taky sranda... ke svým jsem se vždy nějak dostala a když se mi při cestě povedlo odloupnout ten umělý, zase mě to bavilo...<br />
<br />
Jooo, nějaký strkání rukou do pepře proběhlo už v mém dětství. Moc to nepomohlo, protože pálivé já ráda už od mala :o)))<br />
<br />
Tak nějak jsem s tím byla smířená, že dožiji s okousanými špalíky místo elegantních nalakovaných upravených nehtů.<br />
<br />
Ale vypadá to, že to přeci jen takhle nebude!<br />
V dubnu jsem měla zlomenou ruku a tu ruku jsem přes všechny své snahy nebyla schopná narvat do pusy, abych jí upravila do požadovaného stavu. A tak jsem jen nevěřícně sledovala, jak mi rostou nehty na modré nateklé ruce. Byla jsem tak v šoku, že jsem úplně zapomněla na tu ruku druhou. A tak se stalo, že mi po měsíci sundali sádru a já měla hezké dlouhé nehty!!! Tak to bych vážně nečekala...<br />
<br />
Za chvíli to bude rok a já ty nehty stále mám (o palcích nemluvím, na těch se vybíjím)...<br />
za ten rok jsem se musela seznámit s věcmi jako je pilník a nůžtičky na nehty, které umím používat pouze na nohy, kde je jedno, jak to člověk ustřihne... dokonce jsem již zakoupila i dva laky na nehty velice decentní barvy, které jsem zatím neměla odvahu vyzkoušet (ono to možná bez chybějících nehtů na palcích nebude moc efektní :o))). <br />
<br />
Měla jsem si tu ruku ale zlomit mnohem dříve, protože Květákovi nic neujde a asi se mu moc líbila maminka ohlodávající si ruce a tomuto zlozvyku začal také holdovat... že už maminka nehlodá ho ale už nezajímá....<br />
<br />
Zlomit mu obě ruce mi ale přijde jako dost drastická odnaučovací metoda a vím, že nic jiného asi nezafunguje... mám pokračovatele!jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com8tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-16979267779595909592015-02-02T22:52:00.000-08:002015-02-02T22:52:45.069-08:00Mateřská "dovolená"Když jsem byla v očekávání, bála jsem se toho, co mě čeká, až se dostanu na konec a vlastně nový začátek. Seznámila jsem se s maminkovskými portály a bála jsem se ještě víc. Bude to náročné. Kurva náročné. To nedám... sama sebe jsem ujišťovala, že to dala spousta přede mnou, tak to musím dát i já. Asi jsem neměla tolik číst. Buď ostatní matky přehání nebo já měla štěstí, ale vsázela bych spíš na to první.<br />
<br />
Jooo, první necelý půlrok byl hodně náročnej. S odstupem času bych řekla, že jsem měla i nějakou mírnější formu poporodní deprese nebo něco takového. Hodně jsem brečela. Brečela jsem, ještě když Květákovi byly tři měsíce. Byla jsem nešťastná, výhled do budoucna pro mě hrozný. Jak zvládnu doma tři roky??? Já chci zpátky svůj život, svojí práci, svojí zábavu... <br />
<br />
Ale pak jsem se s novou životní rolí začala sžívat. Našla jsem si kamarádky se stejně starými dětmi, Květák povyrostl, začala s ním být sranda a já si to začala užívat. Samé návštěvy, vycházky, vysedávání na zahrádkách. Spousta času na domácnost. Žádný honičky jako teď, abych ve svém volnu vše stihla. V kuchyni jsem se začala rozvíjet, zařadila jsem do jídelníčku spoustu nových a zdravých receptů. Začala jsem i hodně péct. Když bylo Květákovi osm měsíců, začala jsem i trochu žít jako dřív v tom smyslu, že jsem občas vyrazila na pařbičku (většinou s novými kámoškami maminkami)... <br />
<br />
Tolik knížek, co jsem přečetla na mateřské, ani to nejde spočítat. Když byl Květákovi rok z dostatku času jsem i hubnout začala. Vyvařovala jsem nám zdravé obědy a večeře a připravovala zdravé svačinky... Jakmile dítě spalo, odpočívala i maminka, žádný stresy...<br />
<br />
A tolik výletů, co jsem za ty tři roky absolvovala! Jezdili jsme hodně s Milovaným - vzhledem k jeho pracovní době jsme nebyli omezováni pouze víkendy. A jezdila jsem i dost s maminkami. <br />
<br />
Takže když čtu pohrdlivé komentáře cizích matek, že by je zajímalo, který kretén vymyslel název mateřská "dovolená", tak nechápu, o čem mluví. Pro mě to víceméně byla dovolená. A pěkně dlouhá. <br />
<br />
Za mě dávám ANO. Mateřská byla fajn, vřele doporučuji :o))<br />
<br />
jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com12tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-51252563530784087772015-01-20T06:22:00.000-08:002015-01-20T06:22:00.242-08:00Květák ve slověKdyž bylo Květákovi rok a půl, byl to přesně ten čas, kdy jsem netrpělivě očekávala, že se každou chvíli rozmluví. Měla jsem obavy, abych neměla jedno z těch dětí, co nemluví do čtyř let, a rodina se trápí návštěvami logopeda...<br />
<br />
Jen úsměv na tváři mi vyvolává vzpomínka na mé tehdejší obavy... Někdy kolem druhého roku bylo jasné, že takové obavy nejsou vůbec na místě. Za dva týdny oslaví čtvrté narozeniny a dovolím si zde uvést několik ukázek našich rozhovorů.<br />
<br />
"Květáku, ukliď si to lego a jdeme se koupat.", otravuji jako každý večer.<br />
"Já si musím ještě dostavět.", ani nezvedne hlavu od rozdělané práce.<br />
"Stavět sis mohl celou dobu, už je hodně hodin, musíš se jít koupat.", snažím se stát si za svým.<br />
"Já si to ale musím dostavět! Na hádání nemám čas, mami.", odpálkuje mě a hlavu opět ani nezvedne.<br />
<br />
Květák se při obědě vysápe do židličky k připravenému talíři. <br />
"Mami, jestli jsi to neuvařila dobrý, dostaneš na prdel."<br />
<br />
Slíbila jsem mu, že mu udělám kakao, až si uklidí. <br />
A už je uklizeno a Květák se dožaduje svého: "Švihej do kuchyně udělat mi kakaíčko."<br />
<br />
Kouká se s babičkou na pohádku a babička mu u toho neustále něco povídá (geny no)...<br />
Květákovi dojde trpělivost: "Babi, zavři už tu klapačku."<br />
<br />
Někdy je opravdu těžké udržet se ve výchovné rovině a nesmát se nahlas.<br />
Ne nadarmo se říká, že děti nacucávají vědomosti jako houby. Květák je ukázková houba. Spíš mě překvapuje, jak trefně dokáže dané hlášky své matky použít ve své praxi.<br />
<br />
Asi pro jistotu přestanu mluvit úplně.jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com11tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-73008107046532823362015-01-14T23:47:00.004-08:002015-01-14T23:47:48.434-08:00Nový rok je tu a já taky :o)Nějak jsem na blogu zaspala Vánoce a Nový rok, ale pokusím se to alespoň trochu napravit.<br />
Vánoce byly náročné. Pořád někde po návštěvách, všude samý alkohol a hory žrádla. Jediný spokojený byl Květák, protože je to vyloženě návštěvní typ. Nejraději by po návštěvách lítal každý den. Navíc všude, kam jsme přišli, čekaly na Květáka dárky. Letos jsme ty Vánoce nějak neukočírovali, protože toho dostal opravdu hromady. Chudák pak nevěděl, s čím by si hrál dřív. <br />
<br />
Silvestr proběhl v klidu. My skoro každý rok jsme doma a nejinak tomu bylo i loni/letos. Dokonce i v bezdětných dobách jsme s Milovaným bývali doma. Opít jsme se chodili spíš 30.12. :o))<br />
<br />
No a nový rok začal parádně. Poprvé jsem byla v práci 5.1. a spadla jsem ze schodů, když jsme šla s Květákem ze školky (asi mi ještě v žilách koloval sváteční alkohol či co) a 6.1. jsem letěla k doktorovi, protože mé okolí mě děsilo, že můžu mít zlomenou nohu!!! Tak mě vybláznili, že už jsem se viděla, jak v době uzávěrky ročního účetnictví ležím doma se sádrou na noze a bez podpatku. Naštěstí to nic není, doktor se skoro tvářil, jako bych ho zdržovala. No ale byla jsem ráda, že jsem tam šla, protože jsem si ušetřila dvoudenní trápení, kdy bych se pořád bála, že s tím fakt něco mám...<br />
<br />
Každopádně jsem posléze zjistila, že kdybych si aktivně neutáhla nohu obinadlem, tak by mě to bývalo tak nebolelo a mohla jsem si ušetřit nervy i návštěvu doktora. <br />
<br />
Teď už běhám jako laňka (dejme tomu)...<br />
<br />
A už se těším na zítra. Víte, co se bude dít? Právě že vůbec nic. Přijedu domů z práce a nic se nebude dít, protože nikdo nebude doma! A celou noc tam nikdo nebude, jen Jarmilka a knížka a ovladač od televize. To bude očista duše! :o)) Úplně mě štve, že jdu po práci na kosmetiku a v sobotu ráno od 9 mám objednaný spinning. Trochu si to volno tím zkrátím, ale člověk musí být rád za to, co má, ne? .o))<br />
<br />
A jelikož je ten čas ročních uzávěrek, tak se loučím a jdu na to!<br />
<br />
Hezký den všem.jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-79376994672923937292014-12-16T06:11:00.001-08:002014-12-16T06:11:27.844-08:00Kulturní zážitekKvěták má za sebou svou první vánoční besídku. A že to tedy byl kulturní zážitek, to vám povím...<br />
Vzhledem k tomu, že byl včera ve školce po 14 dnech, tak jsem ani velká očekávání neměla a to se také ukázalo jako správné.<br />
<br />
Na besídku jsme s Milovaným vyrazili oba. Já kvůli tomu jela z práce o dvě hodiny dříve, aby učitelky viděly, že matka Květáka není jen nějaký mýtus či osoba ve stylu paní Kolombové.<br />
<br />
Čekali jsme tam pár rodičů, ale záplava dvojic rodičů doprovázených dvojicemi babiček nás dost zaskočila. Některé rodiny to berou tedy zodpovědně.<br />
<br />
Bylo znát, že to byla první vánoční besídka, které jsme se jako rodina zúčastnili. Vlezli jsme do třídy a tam hromada dětí v košilích, fešáckých kalhotách, šatečkách, sukýnkách a mezi nimi velice vynikal náš malý socánek v oranžovém triku s obrázky a nápisem "It is party time", či něco takového a k tomu krásně vynikaly nejhorší tepláky, co náš syn vlastní, a má je ve školce v pytlíku jako ty náhradní, co mi doma nebudou chybět, kdyby se stala ve školce nějaká nehoda. A kurva! Tak to mi vůbec nedocvaklo, že bych ho měla vyfešákovat. A kde má svoje fešácký nový tepláky, které jsem mu ráno posílala do školky? No tak ty jsem v narvaný šatně opravdu nenašla. Asi je někam zahodil a proto si musel vzít ty náhradní .o(( (jen takový mezisoučet - v tuto chvíli jsme v mínusu s jedním pyžamem a jedněmi teplákami - ježiš, jak se to skloňuje???).<br />
<br />
A Květák, nevědom si svého společensky nevhodného oblečení, se během celé besídky pořád cpal dopředu. Foťáky cvakaly, kamery vrčely... kdyby tam alespoň něco předvedl... jenže on většinu besídky stál a koukal, občas otevřel pusu, když mu nějaká sloka přišla povědomá, kousal si nehty, dělal ksichty nebo se nekoordinovaně klátil připomínajíce nějakého retarda (tipuji, že to byl pokus o tanec. Asi bude po tatínkovi)<br />
<br />
Prostě opravdu kulturní zážitek :o))<br />
<br />
Každopádně jsme mu ze zadní části třídy stále mávali a tleskali a ukazovali, že je jednička. Očividně ho to těšilo. Ještě nemá vypěstovanou sebekritiku, což je na jednu stranu dobře :o))<br />
<br />
45 minut nás tam nechali vycukat a pak byl konečně konec. Ale k našemu překvapení se stále nikdo neměl k odchodu a začalo se kafíčkovat, některé maminky donesly cukroví (hmmm, tak to mě taky ani nenapadlo) a začaly se utvářet konverzující hloučky. Hmmm, tak to není nic pro nás. A když Květák zavelel, že už chce domů, tak jsme jako první zdrhli.<br />
<br />
A aby věděl, že byl opravdu "šikovný", za odměnu jsme ho vzali do pizzerie. <br />
<br />
Tak snad příští rok se nám to povede víc. Všem třem :o))<br />
<br />
jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-2485409244237296582014-12-11T03:26:00.002-08:002014-12-11T03:26:39.108-08:00Děda za všechny prachy!Květák je už druhý týden doma nemocný. A jelikož počet skutečně odpracovaných dní je přímo úměrný dosažené mzdy, v pondělí ho Milovaný odvezl ke tchýni na tři dny. Květák se těšil, tak jsem ani neměla moc velké výčitky svědomí...<br />
<br />
Před odjezdem jsem ho objímala, jakoby odjížděl na měsíc a ne na necelé tři dny. <br />
"Květáku, bude se mi stýskat.", šeptám mu do ouška.<br />
"A proč, mami? Vždyť budeš v práci.", uzemní mou sentimentální náladu. <br />
<br />
To byla sice pravda, ale i tak jsem si volné podvečery užila. Sice u pečení cukroví, ale v klidu, u filmu...<br />
<br />
No a včera se vrátil. Po cestě od babičky mě s Milovaným vyzvedli v práci. Už v autě mi Květák stihl předříkat novou písničku (není to chyba, on nezpívá, ale předříkává :o)), kterou se naučil - Běží liška k táboru. Kdyby jí uměl aspoň celou... ne, on odříkává jen konec a to ještě v upravené verzi: Ježek za ní pospíchá, že jí prdel rozpíchá!<br />
<br />
Hned je mi jasné, odkud vítr fouká. Dědek. Ne nadarmo mu jinak než dědek nikdo z rodiny neřekne. Už od miminka pořád hlásí na Květáka: Řekni prdel! Od doby, kdy Květák začal mluvit a všechno opakovat už to taková sranda není. Pro všechny kromě něho.<br />
<br />
Doma kulturní zážitek pokračuje další říkankou: Hop, hop, hop, dědek bábu kop!<br />
Taky bych někoho kopla. Hádejte koho?<br />
<br />
Nejhorší je, že Květák to předříkává s takovou hrdostí a potěšením! Když jsem se ho snažila opravit, že to děda spletl, že se říká pytel a ne prdel, tak se skoro rozbrečel!<br />
<br />
Už kolikrát jsem s dědkem o tom mluvila, ať si nechá tyhle průpovídky na jindy a ne před vnukem, že všechno opakuje a už chodí do školky... bla bla bla... jak hučet do dubu.<br />
<br />
Ne nadarmo se říká, že v pozdějším věku se dospělý opět stávají dětmi. Na něj to tedy sedí perfektně .o((jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-54871553963382520262014-12-03T23:00:00.000-08:002014-12-03T23:00:26.567-08:00Jak Květák a Jarmilka pekli dort...Každoročně nadávám na Milovaného narozeniny, které má na začátku prosince... jak mu mám vybrat dárek k narozeninám a pak ještě k Vánocům? Nápady vždy trapné a malé...<br />
<br />
Ale letos jsem to vymyslela. Navzájem si dáme k narozeninám lístky na koncert naší oblíbené kapely a bude to... to jsem ale chytrá, plácala jsem se v duchu po zádech. Ale přeci jen mi přišlo takové divné mu potřást rukou, dát mu hubana a konec...<br />
<br />
Takže jako první plán byl společný obrázek ode mě a Květáka. No řekněte, kdo by si něco takového nepřál? Společný obrázek proto, že Květák ač téměř čtyřletý, zatím moc velké známky uměleckého talentu nevykazuje. Když před čtyřmi měsíci poprvé nakreslil "sluníčko", málem jsem si cvrnkla do spoďárů... s nástupem do školky se to začalo trochu zlepšovat... někdy už i správně drží pastelku... takže vytvořit společný výtvor byla jediná možnost. Já jsem namalovala Milovaného, Jarmilku a Květáka na procházce. Květák měl za úkol nakreslit nám oči, nos a pusu, vybarvit nám oblečení a nakreslit sluníčko nad námi a mráčky... Milovaný dopadl docela dobře. Pak se pustil Květák do Květáka a po dokončení díla si sám sebe prohlíží a povídá: "Maminko, já vypadám strašidelně." A měl pravdu, kluk jeden. Jeho obličej vypadal jako po kontaktu s kyselinou... ale to jsem ještě nevěděla, co provede se mnou. Noooo, obrázek jsem nám pochválila, až jsem se začervenala...<br />
<br />
Plán číslo dvě - dort. Nejsem žádná cukrářka.Současný trend pečení dortů potaženými marcipánem mě minul. Ale říkala jsem si, že když už nebude žádný dar, chtělo by to tentokrát jiný dort než nepečený ze zakysanky a piškotů (ten zvládám bravurně). A tak jsem u kolegyně vysomrovala recept na nějaký s krémem, ovocem a želé. Prý je jednoduchý. Hmmm, tak to se mi líbí... a Milovaný bude čumět, jak šikovnou a všestrannou ženu má!<br />
<br />
Tento dárek jsem neplánovala jako společný s Květákem, ale ten se rozhodl jinak. No co, když známý malíř očividně nebude, tak aspoň v kuchyni by se mohl přiučit. Jenže byla jsem trochu v časové tísni, takže jsem na lince měla rozdělaný ještě oběd (boloňské špagety) a mleté, které jsem potřebovala namíchat na karbanátky pro kluky na druhý den. <br />
Květákova pomoc začala tím, že mezi všechny ty krámy, přes které deska linky ani nebyla vidět, mi vylil plnou skleničku šťávy (je po mamince, chlast pořád při ruce). "Květáku, už teď jsem moc ráda, že jsi se rozhodl mi pomoct", usmívala jsem se na něj a on spokojeně na mě. Slíbila jsem mu, že bude pak něco přisypávat a míchat a začala jsem uklízet potopu. Květák nudíce se začal být nějaký aktivní a hups, polovina umytého nádobí na odkapávači byla ve špinavém dřezu. "Květáku!", zařvala jsem. Neviňátko se na mě podívalo: "Plonim, já nechtěl. Nemáš to tu mít."...<br />
<br />
A pak už jsme mohli začít. Ukážu Květákovi, co všechno má dát do mísy a začnu si krájet cibuli na omáčku. Jen tak tak stihnu zabránit tomu, aby Květák prášek do pečiva nasypal do mletého na karbanátky. Za chvíli vidím, že se mu povedlo narvat česnek do lisu a snaží se ho vymáčknout do krému na dort. Ještě že je takový chcípák a nemá na to dost síly... a pak už je všechno ve správných mísách a Květák má za úkol míchat. Po celých pěti sekundách už má hotovo. "Pořádně Květáku, to nestačí.", buzeruji od plotny. "Ach jo, je to těžký..."<br />
<br />
Nějak se mi povede dodělat oběd, karbanátky i dort... uuuufff, to byla akce.<br />
<br />
Odpoledne, když už je krém na korpusu několik hodin v lednici, udělám želé, nasypu ho na krém a zaliju. Ten je krásný! Jsem to ale šikovná! Můžu si klidně přivydělávat jako cukrářka! Hájku, třes se. Teď budou všichni jak šílený po dortech od Jarmilky!!! <br />
<br />
Jenže ten krém mi přijde, že nějak neztuhl tak, jak jsem čekala! Snad to nevadí, zpevní to to želé...<br />
Jenže večer zjišťuji, že ani to želé neztuhlo tak, jak jsem čekala... něco jsem snad posrala???<br />
<br />
Ráno při odjezdu do práce ještě zkusmo zabodnu prst do želé a zjišťuji, že tam zajede. Želé prostě neztuhlo ani přes noc! Kurva!!!<br />
<br />
V práci u kolegyně zjišťuji, že do krému se dává želatinový ztužovač a já dala ztužovač do šlehačky (prostě jediný ztužovač, o jehož existenci vím, je ten do šlehačky... takže jsem četla ztužovač a volba byla jasná) a dále se dozvím, že jsem měla koupit želatinu a ne želé!!!<br />
<br />
Tak možná příště nooo...<br />
<br />
Nakonec jsem dort na hodinu hodila do mrazáku a pak se to dalo i krájet. Sice to po obvodu bylo trochu zmrzlé, ale ve finále to bylo to, co mě zachránilo.<br />
<br />
Musím ale říct, že chuťově byl výborný! Příště jdu do toho znovu, ale už tedy nakoupím ty správné suroviny :o)))<br />
<br />
Nebylo by lepší zapojit mozkové závity a přeci jen vymyslet nějaký dárek, který se dá koupit?jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-12873945248485384212014-11-17T22:47:00.001-08:002014-11-17T22:47:15.016-08:00Prodloužený víkendProč ten prodloužený víkend tak utekl? Proč?<br />
<br />
V pátek máma nahlásila, že si Květáka vezme na celé sobotní dopoledne. Po dlouhé době sama doma!!! A jelikož sobotní dopoledne je obvykle věnován uklízení a zvelebování bytu, tak se do toho rychle pustím v pátek po návratu z práce. Padám sice na hubu, nejradši bych se natáhla na gauč, ale musím! Musím si přeci to svoje dopoledne užít.<br />
<br />
Co jde, udělám. Naplánuji časově nenáročný oběd a těším se. Máma si Květáka vyzvedne už v devět ráno a do 12 nehrozí jejich návrat. Pak teprve se jdu věnovat ranní hygieně, jdu připravit vše na ten časově nenáročný oběd, jo a musím upéct koláč, co jsem Květákovi slíbila, ještě by to chtělo vyluxovat a jelikož jsem hodila pračku, musím sebrat uschlé prádlo... hele, pračka už doprala, tak jdu pověsit... během věšení si všimnu, že zrcadlo na skříni je jako prase. Takže začnu leštit a když už jsem v tom, obejdu a objedu i ostatní zrcadla. Teď si zasloužím cígo a jdu si číst. Vracím se z cíga a zjišťuji, že už je skoro 11!!! Kam se ten čas poděl? No ale i tak mi ještě zbývá nějaký čas na dobrou severskou detektivku. <br />
<br />
Ležím, užívám si knihu a hlavně ticho! V tom zvoní telefon. Máma. "Květákovi vyskákaly nějaké pupínky na obličeji, jdeme domů."... kurvaaaa!!! Co jsem komu udělala?<br />
<br />
A tak začnu tedy vařit a očekávám návrat syna. A opravdu, vrátil se s vyrážkou. Vypadalo to, jako by se popálil o kopřivu, což se prý nepopálil. Namažu sudocremem (mažu s ním vše, tak proč ne tohle?) a pokračuji ve vaření. Za chvíli jíme a Květák už má obličej hladký. Máma odchází a já mám zase směnu...<br />
<br />
V neděli se mi povedlo nevídané! Unavila jsem Květáka pětikilometrovou procházkou tak, že ve čtvrt na osm usíná u televize. Jsem dobrá! Ale jelikož bohužel procházka neunavila jen jeho, tak si to zase až tak neužiju...<br />
<br />
V pondělí se opět stane nevídané - Milovaný si bere Květáka na celé dopoledne!!! Že dojedou k němu do práce, něco potřebuje dodělat a na oběd jsou zpátky! Juchůůůů, vynahradím si to promrhané sobotní dopoledne! Jen uvařím a připravím těsto na buchtu...<br />
<br />
A tak po jejich odchodu zapracuji na ranní hygieně a trochu se hodím do kupy (po špatné Květákově noci se cítím jak po tahu) a jdu opět na službu v kuchyni. Nakrájet cibuli, nakrájet a nasolit maso, nakrájet brambory a šup všechno do trouby. Hmmm to by šlo. Teď tu buchtu, ale mezitím hodím zase pračku. Tak a už jsem u buchty, nastrouhat jablka, nasypat do mísy mouku, cukr, vanilkový cukr, kypřicí prášek, vejce, olej... olej!!!!!!!!!! Ve špajzu není. Pouze olivový a to už jsem jednou v podobné situaci zkusila a podruhé už ne. Takže volám Matce, oblékám se a běžím k ní pro olej. Po návratu tedy dodělávám těsto. Mezitím mi doprala pračka, takže sundat suché a navěsit mokré...<br />
<br />
Ty kráso! Už je zase 11!!! Zalehnout ke knížce, rychle...<br />Trochu jsem doufala, že tu knížku za prodloužený víkend přečtu, abych jí mohla vrátit... hmmm, skutečnost je taková, že jsem někde v půlce...<br />
<br />
A už jsem zase v práci. Ach jo. Potřebovala bych, aby si ho někdo vzal na 24 hodin, ale bohužel na to nejsou lidi...jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-20971246577020954672014-11-06T23:16:00.002-08:002014-11-06T23:16:17.054-08:00Temné věci, co se dějí...Ještě donedávna jsem se cítila jako mladá holka. Že mám za sebou třicítku? No a? Já se na to necítím, to číslo nic neznamená. Kamarádky kolem mě stále na něco skuhraly... jedna tloustne, jednu pořád bolí záda, jednu pořád bolí všechno, jedný padaj vlasy... a to ještě umocňovalo mé mladé pocity...<br />
<br />
Kdeže ty loňské sněhy jsou. Začalo to všechno tak nějak postupně přibývat a já si teď uvědomila, že se děje něco nekalého. To nekalé jsem identifikovala jako známky stárnutí!!! .o((<br />
<br />
Ani nevím, čím bych začala... prostě uvidím, jak to ze mně bude padat.<br />
<br />
Pleť. Ale tu asi jako jedinou bych úplně na stáří nesváděla... Její hrozný stav bude výsledkem toho, že už do sebe neperu hormony z antikoncepce. Od té doby, co jsem před otěhotněním vysadila, je to docela masakr, co se mi na obličeji dokáže vytvořit. Někdy je lépe, někdy je hůře. Poslední dobou je spíš hůře než lépe... už i kosmetička má potřebu to komentovat. Ještě že mám kosmetičku úchylačku, kterou rejpání na držce hrozně baví. Minule povídá: "Ta brada byla dneska dobrá!", což mě trochu překvapilo, protože na bradě toho mívám nejvíc. Ale pak povídá: "tam jsem se vyřádila...", takže tak.<br />
Nic nepomáhá, že pravidelně čistím, mažu, peelinguju, nanáším masku. Prostě si to žije vlastním životem...<br />
<br />
Záda. No tak ty jsou v prdeli. Nikdy nic a najednou pořád něco. Už od září nosím košilku, protože jak mám holý záda, okamžitě mě několik dní bolí. No ony mě někdy bolí, i když tu košilku mám. Co já vím z čeho? Kde jsou ty časy, kdy jsem i v nejkrutější zimě nosila krátkou bundičku, bokový kalhoty a záda jsem měla věčně na mrazu. Možná je tohle jen daň za tehdější frajeřinu?<br />
<br />
Vlasy. Libovala jsem si, že po porodu a během kojení nic. Žádné padání, pořád jsem měla svou "bujnou" kštici jako dřív. Nooo, zdá se, že mi to doběhlo o něco déle. Mívám vlasy na triku, což je pro mě novinka. Rvu si vlasy při česání, což je taky novinka. Ale tak to je normální, ne? Asi se chtěji obnovit... pak přišla návštěva Kadeřnice: "Hele, ti nějak prořídla ofinka, co?"... potvrdila moje nehorší obavy, že si to jen nenamlouvám, že toho je nějak méně!!!<br />
<br />
Malování. No dřív jsem si namazala hubu Niveou, nahodila pár tahů řasenkou a jako největší kočka jsem vyrazila do terénu. Tak tomu už taky odzvonilo...<br />
Nanesu krém proti akné (který očividně prostě nefunguje), nanesu tónovaný krém na sjednocení barvy pleti, nanesu kompaktní pudr, korektor na místa, kde je ho potřeba, nanesu podkladové stíny, normální stíny, a řasím a řasím a řasím... ale musím se pochlubit, že dvě kosmetičky tvrdí, že mám nějaké dlouhé řasy, ty mi ještě nepadají :o)))<br />
Ještě před časem jsem vůbec netušila, co je to kompaktní pudr. Věděla jsem, že existuje nějaký pudr bez barvy a nechápala jsem, proč si to někdo jako kupuje. Bez barvy? Za tolik peněz. Hmmm, tak už ho mám taky, za hodně peněz, a je to takový malý zázrak...<br />
<br />
No a kde je největší kámen úrazu? To, co úplně nejhůř nesu přes srdce? <br />
Paření.<br />
Tak jako to je fakt mazec, co se mnou věk udělal... Dřív jsem propařila celou noc a druhý den mi bylo nic moc a večer už jsem se dokázala přemluvit na další tah. Teď???<br />
Když už se 4x do roka stane, že se mi povede zůstat vzhůru do rána, tak o tom, že jsem někde byla, vím někdy i tři dny! A co teprve, když se nedejbože stane, že někde hodím bokem. Nebo spíš hlavou. Stačí na jednu písničku se trochu rozvášnit a je to jasný. Tři dny nehnu hlavou a po zbytek týdne to cítím za krkem.<br />Ale nebezpečné je i běžné všední popíjení. Večer si dám s Milovaným doma trochu vína nebo piva a druhý den o tom vím... kde jsou časy, kdy pět piv nebo litr vína byl standard, po kterém jsem druhý den nevěděla, že jsem něco pila... teď vím i o půllitru vína!!! Dokonce už byly dva případy, kdy blbá dvoudecka se ráno chvíli projevovala...<br />
Jako co to je??? Jestli to takhle bude pokračovat, tak snad abych začala abstinovat a to už to můžu rovnou zabalit a jít do důchodu!!!<br />
<br />
Vždycky jsem počítala s tím, že když jsem si našla o 14 let staršího Milovaného, budu se vedle něj cítit stále mladá a svěží. Tak to leda hovno.<br />
Ten chlap je prostě nesmrtelnej. Sice mu vlasy trochu prošedly, ale to mu akorát tak dodalo na charisma. Když jde pařit, tak druhý den to na něm není skoro poznat a klidně jede ráno na hokej, zatímco já, která jsem večer ani náhodou neměla šanci držet s ním krok, ležím jako mrcha a jsem ráda, že jsem prozřetelně oběd uvařila den dopředu.<br />
<br />
Je tohle spravedlivé?<br />
<br />
Ale možná je to tím podzimem a já všechno vidím horší, než to ve skutečnosti je. Že jo???<br />
<br />
A takový myšlenky se mi honí hlavou v práci a najednou mi přijde email od kolegy, který mi odpovídal na můj pracovní dotaz. A pod odpovědí je soukromý dovětek: "Mimochodem ti to hodně sluší. To dítě ti vyloženě prospívá...", jéééé, tak to je přesně to, co jsem potřebovala! Co na tom, že ten kolega je prasák. I prasák může mít dobrý vkus, ne? <br />
<br />
Už jsem zase krásná a mladá!!! :o)))<br />
<br />
<br />
<br />
jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com9tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-63587144033426320262014-10-23T23:20:00.001-07:002014-10-23T23:20:06.518-07:00Večírek na gaučiTak jsme si tak včera přes den psaly s Matkou a sdělovaly si naší aktuální váhu a jak se tedy snažíme tu váhu ještě snížit. Psala jsem jí, že mým cílem je definitivně přejít z velikosti 42 do velikosti 40...<br />
<br />
A ten samý den jsem na tom opravdu intenzivně začala pracovat...<br />
<br />
Přijedu domů z práce, vyfasuji Květáka, Milovaný zdrhne na fotbal a já začnu dávat byt do původního stavu (ostatně stejně jako skoro každý den)... v kuchyni objevím podezřelý balíček z blízké pekárny/cukrárny. Něco takového mě vůbec nemůže rozhodit, mám přeci nějakou vůli, ne? Kouknu dovnitř - ááá kurva, je tam linecké kolečko! Moje oblíbené linecké kolečko s marmeládou, bohatě zasypané moučkovým cukrem... u něj se tam válí obří marokánka. To je v pohodě, tu moc nemusím... s vypětím všech sil balíček zase zavírám a jdu si z lednice vyndat zbytek cottage sýra... vyražíme s Květákem na schůzi družstva a to zkurvené linecké kolečko nemůžu vyhnat z hlavy...<br />
<br />
Schůze skončí, jdeme domů. Provedu cviky na břicho, které mi slibují v blízké době žehlící prkno. Ohřívám večeři - špagety s cuketovou omáčkou (kolečko mi pořád víří hlavou). Pověsím prádlo, vykoupu Květáka, vykoupu sebe, zalehneme k pohádce. Po skončení Květáka odlifruju do postele a je to v prdeli. Vše mám hotovo a hlavu plnou kolečka.<br />
<br />
Někdy v půl deváté podléhám a připlížím se k balíčku. No co, jedno kolečko, takový malinkatý. Sním půlku, to se neposere...<br />
Je to fakt báječný!!! Křehoučký, slaďoučký... to je rozhodně lepší než cukry v ovoci... ááááá s půlkou zalehnu na gauč a vychutnávám si to. Po chvíli samozřejmě vstávám a na gauč si donesu i druhou půlku...<br />
<br />
Vstávám znovu a do misky si nasypu dýňová semínka, abych tedy měla i něco zdravého. Jsou dobrý, ale dostanu hroznou chuť na čokoládu. Ještě že tu doma nemáme... a najednou prozřu - marokánka je politá čokoládou!<br />
<br />
Chvíli bojuji a snažím se soustředit se na běžící sitcom v televizi. Nejde to, pořád mám v hlavě tu čokoládu na marokánce. Znovu se plížím do kuchyně a kousek odlamuji a vracím se s ním na gauč. Hmmmm, ta marokánka je ale dobrá. Proč to vlastně nejím???<br />
<br />
Jelikož je tak velká, tak jsem jí celou sežrala na několik zvednutí z gauče. Když je dílo dokonáno, znovu si nasypu dýňová semínka. No co? Tak jsem si udělala prasečí večer. Jednou za čas mám přeci nárok, ne?<br />
<br />
Zvoní telefon. Milovaný už se blíží a slibuje, že mi veze nějakou dobrůtku! Bože, proč????????? Modlím se, aby přivezl něco sladkého, protože to už bych si nedala. Jsem přeslazená, chtělo by to něčím srazit. V hlavě se mi začne honit řízek. Proč zrovna řízek nevím, kde by ho asi Milovaný cestou z Prahy vzal?<br />
<br />
Chrastí klíče v zámku a na gauči přistává pytlík z Mekáče!!!!!!!!!!!!! A tam cheesburger!!!!!!!!<br />
A jsem v háji. Natlačim ho tam, ani nestačím přemýšlet, jestli si ho fakt dám nebo ne.<br />
<br />
Milovaný to dorazí tím, že dojde naproti do hospody pro pivo do džbánku. Zapiju to jedním malým, víc se mi tam už nevejde. Je mi zle, hodně zle...<br />
<br />
Proklínám Milovaného a proklínám sebe a tu svou slabou vůli. <br />
<br />
Jedinou mou útěchou mi jsou ty moje časté zvedačky z gauče a následné cesty do kuchyně a zpět. Aspoň trocha toho pohybu k tomu byla .o)))))<br />
<br />
Tu velikost 40 nevidím jako reálnou. S touto morálkou budu ráda, když si udržím 42... <br />
<br />
A takhle já si žiju...jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com8tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-75167416304795249982014-10-15T22:54:00.000-07:002014-10-15T22:54:09.870-07:00Jak se dělají dětiNa cestě za novým krásnějším tělem jsem před měsícem započala třicetidenní výzvu na zadek. To znamená, že jsem denodenně dřepovala jak blbá. Každý den víc a víc. Možná to má nějaký efekt, ale já to na sobě nepoznám. Zadek mi přijde stejný jako vždy (čti rozkydlý a prostorově výrazný), ale možná stehna mám o něco méně měkké (napsat tvrdší mi v mém případě přišlo nepatřičné). Asi jsem něco dělala špatně, že se zadkem to ani nehnulo .o))) Tuto výzvu jsem bohužel musela dva dny před jejím finálem ukončit, protože moje kolena začala stávkovat. A kvůli dvěma dnům se nezblázním...<br />
<br />
No a co dál? Tak jsme s kamarádkou Matkou přešly na další level. Třicetidenní výzva na břicho. A tak jsem včera třetí den dělala doma sklapovačky s vidinou bříška jako žehlicí prkno.<br />
<br />
Ale Květák je z mé nenadálé aktivity nějaký zmatený. Co se to děje? Tohle máma nikdy nedělala. Když jsem doma dřepovala, pokaždé na mě koukal a říkal: "Mami, už necvič, budou tě zase bolet nohy.". Hodný to hoch, má starost o svou maminku. Já se u toho vždy jen usmívala a snažila se přemoci touhu jeho žádosti vyhovět.<br />
<br />
A teď mu klidně doma začnu místo dřepů předvádět něco nového. Asi mu to hodně šrotovalo v hlavě. Seděl, koukal na mě a vyptával se, proč to dělám. "Květáku, chci mít hezké bříško, víš? Tak musím cvičit."<br />
<br />
Druhý den se to opakovalo. Ale bylo vidět, že o tom asi přemýšlel a přišel s teorií: "Ty cvičíš, abys měla něco v bříšku?"... zrovna jsem v sérii, tudíž nemohu odpovědět, tak se snažím na něj alespoň usmívat, aby věděl, že ho vnímám. "Co bys chtěla mít v bříšku? Miminko?"... Třetí den už je zcela konkrétní. "Ty zase cvičíš, abys měla v bříšku Matěje. Tak cvič." (jeho kamarád Lebkoun má bráchu Matěje, takže Květák chce taky Matěje. Má v tom jasno. Musí to být kluk a Matěj k tomu)<br />
<br />
Je fakt, že si poslední dobou díky zvýšenému výskytu druhých sourozenců v našem okolí neustále povídáme, jak byl miminko a měla jsem ho v bříšku a jak mě potom to bříško hodně bolelo, protože už chtěl ven, a já musela jet do nemocnice, aby mu pomohli vylézt a že tehdy se narodil. U toho si prohlížíme fotky z porodnice a miminkovský. Musím mu několikrát potvrdit, že Lebkoun byl také u svojí maminky v bříšku a té pak bylo špatně a musela do porodnice a že kámoška 1 byla také v bříšku a mamince bylo špatně.... a kámoška 2 byla také v bříšku... a tak dál pořád do kola. A já si tak říkala, kdy ho napadne se zeptat, jak se vůbec ty miminka do bříška dostanou... a hlavně co mu na to řeknu...<br />
<br />
No a tímhle se to asi vyřešilo. Květák si vymyslel svou vlastní teorii :o))<br />
Ale je mi ho trochu líto, pořád otravuje s bráchou a teď bude mít pocit, že na tom intenzivně makám! Doufám, že to nikde nebude ventilovat..."Maminka každý večer cvičí, aby měla miminko v bříšku!". Ještě by to mohl opepřit: "Táta většinou u toho není." .o))))<br />
<br />
Takže já cvičím, aby se mi břicho zmenšilo a Květák mi fandí, protože si myslí, že mi břicho z toho vyroste... <br />
<br />
Tak jsem zvědavá, kterému z nás se přání vyplní!jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com11tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-54957421453101923832014-10-08T02:54:00.001-07:002014-10-08T02:54:14.956-07:00Když se daří, tak se daří...To jsem si takhle nastoupila v únoru zpět do práce a hned v prvním týdnu jsem to krásně komplikovala, protože Květák byl samozřejmě nemocný. A pak byl nemocný zase za 14 dní a pak za měsíc a pak zase za 14 dní... naštěstí někdy od dubna nastolil skoro pravidelný režim 3 max. 4 týdny zdravý a pak týden nemoc. Říkám si, že ještě štěstí, že Milovaný má krátký a dlouhý týden, takže jsem nikdy nemusela být doma celý týden.<br />
<br />
Až tedy na jednu výjimku. Milovaný si na konci března vyrazil na každoroční týden na horách a co myslíte? Jistě, v den jeho odjezdu Květák lehl. A tak jsem musela být týden v kuse doma. Následující víkend jsem vítězoslavně psala své šéfové, že v pondělí mě může očekávat zpět v pracovním procesu. Jenže... nakonec to tak úplně nedopadlo...<br />
<br />
Milovaný si před odjezdem na hory zakoupil dlouho chtěné kolečkové brusle. Možná už tušíte, kam se to bude ubírat dál...<br />
<br />
Večer mi ukázal v našem 2+kk elegantní jízdu. Nikdy na tom nestál a jak mu to šlo. Prý je to skoro stejný jako na normálních. A na těch já umím dobře. Tak mi to začalo šrotovat. Že bych si je také pořídila? Mohli bysme jezdit společně. A hups, zrovna na FB někdo nabízel v mé velikosti za pár korun. Ideální. Ozkouším, jestli mě to bude bavit (o tom, že by mi to nemuselo jít, jsem vůbec nepřemýšlela), než do toho narvu peníze...<br />
<br />
A tak se Milovaný vrátil z hor a já už měla brusle také doma. V neděli večer, před mým návratem do práce po týdnu doma, jsem si brusle nazula a chtěla jsem Milovanému ukázat také elegantní jízdu bytem. Kdo netušil předtím, teď už musí vědět, jak to bylo dál... nebo ne?<br />
<br />
Ukázalo se, že zřejmě nejsem tak elegantní jako Milovaný. Nebo jsem spíš nepočítala s tím, jak se to na plovoucí podlaze rozjede. A že se to rozjelo! Najednou jsem se řítila a hrozilo nabourání do police, tak jsem si chtěla přibrzdit a zahnout kolem postele, že se vřítím Květákovi do pokoje a tam se na koberci zastavím. Což možná nebyl blbý plán, ale to bych musela zabrzdit pravou nohou, na které se nacházela brzda. Místo toho jsem se snažila brzdit levou, podklouzlo mi to a já hodila záda. V první chvíli jsem myslela, že jsem si zlomila kostrč. To byla bolest! Bylo mi zle od žaludku, nevěděla jsem, jestli mám zvracet nebo brečet. Ležela jsem tam jako mrcha s těma sráčema na nohách a nebyla jsem schopná nic. Po chvíli začaly bolesti prdele odeznívat. A já si začala uvědomovat, že mě kurevsky bolí ruka. Zase návaly na zvracení.<br />
<br />
Po chvíli se povedlo Milovanému mě zvednout, sundat mi ty ďáblovy nástroje z nohou a začít ohledávat škody způsobené na mém těle. Ukázalo se, že až na tu ruku, se zdá být vše v pořádku. S rukou jsem mohla hýbat, tak jsem doufala, že to mám jen naražené a za pár dní to bude v cajku. Jenže to začalo hrozně otékat a bolelo to jako čert. <br />
<br />
Na pohotovost jsem samozřejmě nechtěla, že si případně zajdu v pondělí ráno k dr... navíc Milovaný požil a Květák spal a já neřídím. Nakonec mě kamarádka přesvědčila, že bych měla na pohotovost zajet a odvezla mě.<br />
<br />
Ještě že jsme jely. Verdikt samozřejmě zněl - zlomenina zápěstí. Ještě jsem tam měla nějakou odlomenou kůstku... Kdybych čekala do rána, tak bych si na ortopedii asi pěkně dlouho poseděla a určitě by to bolelo ještě víc.<br />
<br />
Mladá paní doktorka na pohotovosti usoudila, že to musíme narovnat, a píchla mi nějakou injekci. "Takže to nebude bolet?", ujišťovala jsem se. "Nebude to bolet tolik.", dostala jsem odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet. Nakonec se ukázalo, že měla pravdu a opravdu to nebylo tak hrozné. Každopádně za příjemné posezení se sympatickou doktorkou jsem to rozhodně nepovažovala.<br />
<br />
Po víc jak hodině jsem z nemocnice odjížděla s velice neelegantní sádrou, která byla podivně zahnutá. A nebylo to tak hrozné, po cestě jsem si ještě pokuřovala a smála se tomu, jaké jsem tele.<br />
<br />
V noci přišlo prozření. Injekce odezněla a bolelo to jako prase. První týden jsem se víceméně nevyspala. Milovaný byl na víc jak 4 týdny vyhnán na gauč, protože v posteli jsem spala já a moje ruka.<br />
<br />
V pondělí ráno jsem své šéfové poslala novou sms, která absolutně rušila tu první o mém návratu. <br />
<br />
A tak jsem si pobyla doma ještě čtyři týdny. Brusle jsou od té doby ve vyhnanství v temném koutě ve skříni. Jelikož moje máma měla plno poznámek na téma brusle, které všechny končily tím, že kdyby tušila, že si je chci koupit, tak by mi to zakázala (prý jsem šikovná po ní. A to mě teda pěkně nasralo), tak už teď vím, že to určitě ještě zkusím. Ale zatím jsem odvahu nenašla. Vidím to spíš na příští rok a rozhodně ne na plovoucí podlaze .o)))<br />
<br />
A ještě kvízová otázka na konec. Jakou ruku myslíte, že jsem si zlomila. Jsem pravák :o)))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-59560007580125903552014-10-01T23:44:00.000-07:002014-10-01T23:44:10.431-07:00Hubnutí...Po přečtení posledního článku Psice se prostě musím pustit do něčeho podobného...<br />
<br />
Já a hubnutí. To je téma, to vám povím... Prvopočátek byl už někde na základce...<br />
<br />
Nebyla jsem tlusté dítě, takový normál... jenže ke své smůle se na mě už od základky "lepí" samé vychrtlé kamarádky. Tím pádem jsem nikdy neměla pocit, že jsem normální holka. Vždycky jsem si přišla taková oplácaná. K tomu ještě moje výška. To je jasný, že nemůžu mít stejná stehna jako moje 160 cm vysoké kámošky, když já mám 180. Ale to jsem v tý době nějak nechápala... Chce se mi plakat, když vidím fotky v patnácti, kde jsem byla jako lunt, ale v té době jsem ten pocit rozhodně neměla...<br />
<br />
Samozřejmě na základce jsem se nesnažila hubnout, to zase ne. Ládovala jsem se stejně jako ostatní. Ale ten pocit, že jsem tlustá, jsem měla...<br />
<br />
Pak jsem nastoupila na střední a tam hups - zase jsem si tam našla vychrtlou kamarádku, která byla navíc i docela vysoká. Pak mě seznámila se svojí partou kamarádek, vychrtlých, jak jinak :o))<br />
<br />
A pak hups do práce, zčuchla jsem se tu s Kolegyňkou a zkuste hádat, jakou má tělesnou stavbu? No jistě... ta je snad ze všech nejvychrtlejší...<br />
<br />
A až v práci začal můj dietový bludný kruh... Když jsem nastoupila do práce, bylo mi 20. V té době jsem držela diety ve stylu nenavečeřet se a druhý den mít propadlé břicho. Případně také parádně fungovaly prochlastané a protancované víkendy.<br />
<br />
Jak věk šel kupředu, přestalo stačit nevečeřet... takže jsem začala zkoušet různé filuťárny dle vlastní fantazie. Jako třeba ráno jsem se snažila snídat co nejdéle, aby se mi pak ostatní jídla také posunuly (v tuhle chvíli nejsem schopná vysvětlit svou tehdější logickou úvahu, proč by to mělo být účinné), nejedla jsem žádné pečivo a maso jedla jen se zeleninou, jedla jsem jen 3x denně, zkoušela jsem nejíst po šesté, dělenou stravu podle Kořínkové jsem také absolvovala... prostě kdeco...<br />
<br />
Sem tam něco i fungovalo, že jsem třeba tři kila shodila. Ale nic dlouhodobého.<br />
<br />
A až ve třiceti jsem přišla na to, že všechny moje představy o dietě byly dost zkreslené a celou dobu jsem se trápila zbytečně. Objevila jsem Havlíčka. Začala jsem hubnout tím, že jsem jedla 6x denně, ládovala jsem se hned ráno po probuzení a večer před usnutím, jedla 6x denně a světe div se - ONO TO ŠLO.<br />
<br />
Takových roků zbytečného trápení. Přitom stačilo jíst víc :o))<br />
<br />
Každopádně jako správná žena prostě stejně pořád nejsem spokojená. Chtělo by to shodit ještě aspoň čtyři kila! Takže už zase začínám sondovat, do čeho bych se pustila.<br />
<br />
V mezičase si doma každý den dřepuji a chystám se na domácí cvičení na břicho.<br />
Milovaný mi řekl, že jsem fakt prdlá, když jsem oznámila, že asi zase začnu hubnout a chci čtyři dolů. Prý budu chrastit, a abych se radši zpevnila a na hubnutí se vysrala... chrastění bych se opravdu nebála - při 183 cm mám 79 kilo, takže prostoru je tam stále dost...<br />
<br />
Mám takový pocit, že hubnutí se vlastně stalo mým koníčkem. Ale když hubnu, tak vždy myslím na to, co všechno uvařím a sežeru, až skončím... Takové křížení zájmů to je :o)))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-61390868786642898872014-09-22T01:47:00.000-07:002014-09-22T01:47:11.000-07:00Domácí terorOd té doby, co jsem začala zase psát, jsem vás ošidila o svou matku a to si rozhodně nezasloužíte :o))<br />
Takže jdu na to.<br />
<br />
Musím říct, že jsem byla naivní. Myslela jsem si, že její prudění, který začalo s narozením Květáka, časem odejde. Že jak bude větší a větší, tak už nebude mít tolik potřebu ho tolik "chránit" a u všeho mi radit. To jsem se ale krutě zmýlila. Jen se změnila témata, ne však doba strávená probíráním těch témat. Dokonce bych řekla, že je to možná teď i o něco horší. Dřív řešila jen Květáka, teď už se pustila i do našeho soukromého života. <br />
<br />
I jsem si myslela, že třeba časem otupím a nechám jí vykecat se a budu si myslet o prdeli. Jenže to se taky nestalo. Pořád vybuchuji. Teď už mi stačí jen náznak prudění a už mám naběhlou žílu a zvyšuju hlas. Co bych dřív přešla, mně teď vytáčí do ruda...<br />
<br />
Oblíbená témata z poslední doby: Květák a nošení košilky, Květák a jeho bačkory, Květák a jeho zdraví, prodávání a hledání nového bytu + rubrika "různé".<br />
<br />
Řekli byste si, že košilka je věc, která se řeší na podzim, v zimě a na začátku jara. A v tomto období Květákovi košilku dávám neustále, takže by ani nebyl prostor pro hádky. Ale u nás to tak není! U nás se hádky o košilce odehrávají hlavně v létě! Ano, ano v létě. Moje matka má pocit, že když se v létě ochladí (což znamená cca 20 stupňů), tak mu mám dávat košilku. A já samozřejmě mám pocit zcela opačný. Jako jsem magor nebo co? Kdybych viděla ve svém okolí děti s košilkama, tak bych o tom možná i přemýšlela, že bych mu jí přeci jen dávat mohla. Ale už teď jsem kamarádkám se stejně starými dětmi k smíchu, že Květáka moc navlíkám a mojí mámě to stejně není dost!<br />
Teď od neděle je nemocný a co myslíte? Je to tím, že v sobotu neměl košilku! Moje máma ihned určila příčinu problému. To že začal kašlat už v pátek, nebere jako relevantní argument. Dále oponuji tím, že košilku v sobotu ráno měl, ale pak se tak oteplilo, že měl zpocený záda, tak jsem mu jí prostě sundala. I to je špatně, měla jsem mu radši převléknout triko a nechat tu košilku (nevím, jestli myslela tu propocenou košilku nebo očekávala, že mám sebou zásobu čistých košilek v batohu)... a tak to jde a půjde pořád a pořád.<br />
<br />
Bačkory. No ani nevim, jestli se mi na téma bačkory chce vůbec něco psát. Tahle kauza se táhne od Květákova roku, kdy začal chodit. Učitě už tu bylo něco napsáno... o to víc to řešíme, co začal Květák chodit do školky, protože najednou je bačkor potřeba dvakrát tolik - na doma a do školky. Ani si nedovedete představit naší chodbu, kde skladujeme boty - všude samý bačkory. Když už Květákovi nějaké koupím, jsou špatné. A jelikož cena bačkor není nijak vysoká, tak máma nakupuje svoje vlastní bačkory. Asi s dvojema jsem jí už vyhodila.<br />
Když už tu tak píšu o bačkorách, tak letošní letní obuv byla taky výživná. Koupila jsem před létem jedny sandále ve výprodeji a že bude mít ještě plátěný kecky a gumové nazouváky a to bude na léto bohatě stačit. Léto skončilo, už vím, že by to bohatě stačilo, ale sandály mám další troje a jedny jsem věnovala. A zimní boty se začnou řešit za chvíli. Už jsem tedy zaznamenala nějaké známky toho, že máma už o zimě přemýšlí: "Taky budeme muset Květákovi objednat nějaký kožený boty na zimu!!!". Úplně se děsím toho, až to rozjedeme naplno...<br />
<br />
Květák a jeho zdraví jde víceméně ruku v ruce s nošením košilky a bačkor a bot... za každou nemoc může absence košilky nebo že chodí doma bos... plus přidává hlášky - "Musíte na něj dávat pozor.", "On je takovej citlivější." a podobně... protože kdyby mi to neříkala, tak bych na to dítě úplně srala...<br />
<br />
Prodej bytu. To je taky výživné. Nedokáže pochopit, že abychom mohli koupit nový byt, musíme nejdříve prodat ten starý. Nedokáže pochopit, že někdo nechce byt pronajímat ale prodat. Tuhle se byli po delší době podívat na byt zájemci. Neměla jsem jí to říkat. Za pár dní mi do mailu poslala aktuální možnosti bytů ke koupi v Městečku, které by odpovídaly našim (čti jejím) požadavkům. A kolikrát mi kvůli tomu volala, protože já jsem se na to podívat nechtěla a už vůbec jsem nechtěla si nic nezávazně zarezervovat... prostě jsem se nechtěla vnadit, dokud nevím, že něco prodávám. Nic z toho samozřejmě nebylo...<br />
<br />
Do rubriky různé bych třeba zařadila včerejší debatu o deštníku. Moje máma nosí v dešti deštník. Já ne. Nesnáším deštníky. Ale protože ona v dešti používá deštník, tak je to ta nejlepší varianta ochrany před mokrem. Tudíž ho mám používat i já. Co na tom, že nechci???<br />
<br />
Už jsem jí jednou vyhodila z bytu, ale stejně to nemá žádný efekt. Ona se ani neurazí. Minimálně ne na dlouho. Občas se stane, že mi 3 dny nezavolá, což má být asi forma jejího trucu. Ale to je málo!<br />
<br />
Asi budu trpět ještě dlouho. Minimálně do té doby, než prodáme a koupíme nový byt, pokud bude vyhovovat jejím představám. A než Květák bude dospělej a bude se starat sám o sebe. Pak si bude prudit přímo jeho (a možná se k ní v té době přidám, přeci jen jsem realistka. Odříkaného chleba největší krajíc). A to je ještě hodně dlouhá štreka!jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-42271727933087342822014-09-10T02:27:00.001-07:002014-09-10T02:42:47.368-07:00Cvičení zdar!Jsem si tak říkala, že bych se zase měla začít hýbat. Tělo totiž sice
nemá úplně obří velikost, zato má vysokou míru třesu, sulcovatosti a
rozplyzlosti... a tak jsem si to říkala, říkala a říkala... jednou jsem
se dokonce objednala na svůj starý známý spinning, který mě sice moc
bavil, ale na další hodinu jsem se prostě neobjednala... pořád mi to
nějak "nevycházelo" s hlídáním... prostě staré známé vymlouvání se sama
sobě. Dokonce jsem i sama sebe prokoukla, ale ani to nepřineslo žádné
ovoce...<br />
<br />
Včera mi psala kamarádka, jestli bych s ní nešla na bodystyling. Noooo
to se mi moc nehodí kvůli Květákovi. Milovaný jede přeci na trénink a
mámě říkat nechci, aby ho ZASE hlídala... pak jsem otevřela stránky
cvičebny, co že to vlastně ten bodystyling je, o co přijdu... hmmm
posilování celého těla, nesložité aerobní sestavy. A dost výmluv,
Milovaný si vezme Květáka na trénink a já půjdu zpevňovat svoje tělo!
Aerobik sice nesnášim, ale nesložité sestavy snad zvládnu, ne? A tak
jsem kamarádce napsala kladnou odezvu a v tu chvíli mě začaly bolet
nohy, jako bych to už měla za sebou.<br />
<br />
V půl 6 jsem se navlékla do dlouho zanedbávaných tepláků, učesala jsem
si fešného bobíka a nalakovala si ofinku, aby mi to při tom posilování
slušelo, před barákem jsem si zapálila poslední cígo před popravou a
vyrazila jsem...<br />
<br />
Ach můj bože! Za co? To byla normální hodina aerobiku občas obohacená o
nějaké to posilování... teklo ze mě jako bych běžela maraton, ofinka
byla po deseti minutách minulostí. To byl nápad! Jsem si představovala,
že se budu většinu hodiny válet na zemi a snažit se udržet různé části
těla ve vzduchu...<br />
<br />
Už léta vím, že v cvičení mi dělá problém zkoordinovat nohy a ruce,
proto ruce vždy vynechávám. Včera to nešlo, cvičitelka si mě nějak
všimla (při mé výšce se není čemu divit, ač jsem se uklidila do zadní
řady) a pokaždé na mě jukla a zahlásila: "Ruce! Ruce!". Jak jí
vysvětlit, že to můžu dělat dobře nohama, ale jak zapojim ruce, tak to
nedělá dobře ani spodní ani horní část??? Jako snažila jsem se, ale
prostě mi to nejde...<br />
<br />
Po 15 minutách cvičení jsem zjistila, že frajerky kolem mě ví, co mají
cvičit, ještě dřív, než to cvičitelka hlásila. Pojala jsem podezření, že
cvičíme nějakou sestavu. Mé podezření se ukázalo za ještě více
pravdivé, než jsem myslela, když cvička zahlásila: "A teď ty dvě sestavy
spojíme!!!!". Ahaaaa, tak my už jedeme druhou sestavu!!! A v tu chvíli
mi to došlo: "Tady já nemám co dělat."<br />
<br />
Třešničkou na dortu celé té hodiny byla přední stěna celá ze zrcadla. Takže
jsem měla ještě vizuální zážitek sama ze sebe. Zezačátku jsem si říkala,
že to není tak hrozné. A pak jsem to rozpohybovala a názor jsem byla
nucena přehodnotit.<br />
<br />
S vypětím všech sil jsem to nějak přežila až do konce. I na to válení na
zemi došlo v posledních minutách. Zatleskala jsem sobě i ostatním a tím
jsem skončila. Zjistila jsem, že jedna jediná osoba byla horší než já -
jakási mírně mentálně postižená dívčina, která prý chodí na to cvičení
už rok a pořád dělá vše špatně. Ale ona to alespoň dělala s úsměvem ve
tváři. Roztomilé, že jí to aspoň baví.<br />
<br />
Právě jsem si nastudovala nový rozvrh spinningu a zase se vrátím ke své
staré známé klasice. V mém případě se být nevěrná sportu nevyplácí. Už
jsem zkusila kdeco, ale stejně se vždy vracím ke svým dobrovolným
sportovním počátkům. Ale i když to vím, mám tendence jednou za čas
zkusit něco nového, abych zjistila, jak báječné je to staré!!! (Pořád
ještě opravdu mluvím o sportu) :o)))<br />
<br />
Cvičení zdar!jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-68485147064213901922014-09-05T05:49:00.001-07:002014-09-05T05:49:10.257-07:00Velký školkák Od prvního září vidím všude jen fotky, příspěvky, články na téma školka a škola. Už je to docela otravné, ale to mi nezabrání v tom, abych jeden takový příspěvek také nevytvořila :o)))<br />
<br />
Květák už je od února zkušený školkový mazák. Ač se pro něj ve státní školce nenašlo místo, neminulo ho to. A nás taky ne, museli jsme zaplatit soukromou. V únoru to byl tedy docela boj. Květákovi se už od začátku očividně nelíbila paní majitelka, ředitelka, učitelka - vše v jednom. Takže víc jak půl rok do školky nechodil s nadšením, někdy to byl dokonce řev.<br />
<br />Na jaře se na nás usmálo štěstí (bylo teda kurva na čase) a byl přijat do státní školky s nástupem od 1.9.2014. Uteklo to jako voda, v pondělí švihal.<br />
<br />
Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem pár dní před nástupem zjistila, že první týden by děti měly chodit do školky pouze do deseti hodin, aby si zvykly. Dokonce tam i preferovali, aby rodiče první dny s dětmi zůstali ve školce!!! Prosím??? Byla jsem docela vytočená. Hlavně kvůli tomu, že se to člověk dozví na poslední chvíli a ještě ani ne ze strany školky.<br />
<br />
A tak jsem se jim na to vyprdla. Řekla jsem, že Květák už je školkou políbený a že si ho rozhodně nebudu učit na to, že s ním budu ve školce vysedávat. To úplně popírá podstatu školky a dítě si akorát hned zkraje zvykne na něco, co nikdy nemůže fungovat více než pár dní. <br />
<br />
Takže jsem v pondělí přivedla Květáka, rozloučila jsem se s ním, učitelce jsem řekla, že jdu domů a přijdu si pro něj v deset, ale že v úterý už bude do oběda a ve středu i na spaní, protože prostě musíme chodit do práce... moc nadšeně se netvářila, několikrát mi naznačovala, že to není dobrý nápad, ale nehla se mnou. <br />
Já sama snad nejlíp znám své dítě a jaké jsou jeho možnosti...<br />
<br />
A výsledek mé rebelie? :o)))<br />
Ten nejlepší - Květák úplně v pohodě. Dneska je na spaní ve školce třetí den a spí tam jak špalek, učitelky ho chválí, že je šikula. Žádný pláč, sežere, co dostane... prostě miláček.<br />
<br />
Jsem na něj pyšná. A hlavně se mi hrozně ulevilo, že mi případné neúspěchy nemůže učitelka omlátit o hlavu, že jsem moc spěchala :o)))<br />
<br />
Dneska mám nahlášený první školkový úraz našeho malého montéra, který strká prsty, kam nemá. A takové to bude už pořád :o)))<br />
<br />
Každopádně na to chválení bych si brzy zvykla...<br />
<br />
A je to. Školkový příspěvek už mám také ve svém repertoáru :o))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-88754784407150669422014-08-29T06:40:00.001-07:002014-08-29T06:46:49.396-07:00Děda versus technika. Někdo krutě prohrává!Tak jsem včera po dlouhé době zavítala na návštěvu k prarodičům. Měla jsem trochu výčitky, protože co chodím do práce, už není na návštěvy tolik času jako na mateřské.<br />
<br />
Po obvyklém stravovacím maratonu, kdy se babička snažila do mně nacpat jídla, jako bych od poslední návštěvy nejedla, jsem se na chvíli odvalila k telce, abych si odpočinula a viděla alespoň kousek své milované Ulice (je to taková moje televizní neřest) :o)<br />
<br />
Jelikož Květák pořád pobýhal a halekal po bytě, musela jsem se spokojit s tím, že uvidím jen hýbající se obrázky a občas nějaké to slovo, ze kterého jsem se snažila odvodit, o čem asi rozhovory jsou... ale pořád mě tam něco rušilo. Něco vadilo...<br />
<br />
Po chvíli Květák na chvíli vypadnul z obýváku a já kousek rozhovoru slyšela pořádně. Zjistila jsem, že nějaký chlápek do toho kecá a popisuje probíhající situaci - "Libor se zvedá a odchází od snídaně", "Lumírova kancelář, sedí Hložánek, Mastný a Lumír", "Hložánek klopí zrak."... ani jsem nevěděla, že taková funkce na telce existuje... ale dost mě udivovalo, proč to tam staříci maj nastavené, oba vidí přeci dobře...<br />
<br />
Po chvíli jsem to vzdala a vrátila se k čilému hovoru v jídelně. A ptám se dědy, co to tam mají nastaveno za program pro slepce a proč?<br />
"To nám tam naskočilo samo. Nevím, co si to zase vymysleli. Kecaj nám skoro do každýho programu..."<br />
"Dědo, to sis tam musel nastavit. My to nemáme."<br />
"Ne, já nic nenastavoval. To oni. Víš, jak nás to s babičkou štve? Pořád na toho chlapa pořváváme, proč nám to popisuje, že to přece vidíme!". Zajímalo by mě, koho myslel tím "oni". Asi nějaký skřítky uvnitř telky, kteří se baví tím, že jim vyprávěj, co zrovna viděj? Nějací permoníci nasírači?<br />
Šla jsem do kolen...<br />
<br />
Vrátila jsem se do obýváku, po pěti minutách jsem přišla, že už to tam nemají a děda byl spokojený. Ale dostal mě, když se přiznal, že na televizi takhle koukají už půl roku!!!!!!!!!!!!!! Prostě to vzali jako fakt, ani se o tom s nikým nebavili, prostě jen doma při sledování pořadů neznámému chlapíkovi nadávali do blbců...<br />
<br />
Můj děda, který má email, funguje na internetových aukcích! Měla jsem o jeho dovednostech lepší mínění :o)) ještě že mně má a já mám svou slabost pro Ulici, jinak by se na to přišlo až o Vánocích při sledování pohádek :o)))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-62003092106556979642014-08-26T02:21:00.002-07:002014-08-26T02:21:24.592-07:00StanováníTak jsme se s Kadeřnicí rozhodly využít jednoho z posledních letních víkendů a vyrazily jsme pod stan do kempu. Milovaný měl pracovní víkend a sestra se zcela náhodně zase po delší době sama dožadovala Květáka na noc.<br />
<br />
Takže pátek volný! Žádné chůvičky a odbíhání do stanu, abych zkontrolovala, jestli dítě opravdu spí a chůvičky nelžou, když mlčí...<br />
<br />
Přijely jsme už někdy v půl 4 a než jsme se dostaly k postavení stanu, měly jsme už tři malý piva... Já jsem byla pro aspoň malou procházku, ale Kadeřnice se odmítala hnout. A já nenaléhala. A tak jsme si užily večer jak za starých časů... <br />
<br />
Ale ty následky! Ráno mě probudily hrozné křeče v břiše. Ještě že kousek od stanu bylo křoví, protože na záchod bych to nestihla ani náhodou! V předsíni stanu nablito. Kadeřnice to nějak nezvládla! Ještě že to nevyhodila vevnitř. <br />
<br />
V deset dorazil natěšený Květák a čekaly na něj dvě pěkné zdechliny. Ale na výlet parníkem jsme ho vzaly, jak jsme slíbily. To byl tedy výlet. Celý den střídavě bylo zle mně nebo Kadeřnici. Obě jsme se věčně sháněly po záchodu, každá z jiného důvodu. Jediný spokojený byl Květák :o))<br />
<br />
Navečer jsme se konečně vzpamatovaly a já byla schopná i jíst a pivo jsem si taky zkusila dát... Květák si mezitím našel nevěstu a ještě za tmy jsem ho honila, aby šel konečně spát. Lítal po kempu jak zběsilej. Ulehla jsem s ním a už se nevrátila. Prostě jsem na dvě akce za sebou už vážně stará!<br />
<br />
Každopádně Kadeřnice se nějak zmátořila a do stanu se vrátila ve 4 ráno...<br />
<br />
Já druhý den odpočatá, s Květákem už v 8 ze stanu venku. V 9 už jsem za sebou měla první mač v pingpongu. Vítězný samozřejmě. <br />
<br />
Celou neděli bylo nic moc počasí, ale když jsem viděla spokojeného Květáka se svou nevěstou, domů jsem nijak nepospíchala...<br />
<br />
A teď jen s hrůzou čekám, jestli nezačne být nemocný. Věčně se tam někde válel v mokré trávě, hrabal se v loužích a příští pondělí nastupuje do státní školky, tak potřebuju, aby byl fit... Snad to ustojí :o)jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-41897905630268932272014-08-20T02:32:00.001-07:002014-08-20T02:32:20.622-07:00Hubnu do oteplovaček!Proč pořekadlo "Rychle nabyl, rychle pozbyl." neplatí i o kilech??? V jiných nežádoucích oblastech to platí perfektně. V této bohužel je úspěšnost na nule. Alespoň u Jarmilky... :o(<br />
<br />
Takže jsem si sice letošní léto pořádně užila, co se gurmánské stránky týče. Ale ty následky!!!<br />
Čtyři kila od začátku července! Slušnej výkon, nemyslíte?<br />
<br />
A jelikož se poslední dobou ochladilo a já zahodila volné plátěné kalhoty a navlíkla zase džíny, začala být otázka "Co s tím, Jarmilko, hodláš provést?" dost aktuální. Jarmilka je od přírody tvor nedisciplovaný a s vůlí slabou a potřebuje nad sebou nějaký bič!<br />
<br />
A tak jsem se rozhodla a přihlásila se do jednoho nejmenovaného projektu a od pondělka jsem započala jíst podle jídelníčku jimi sestaveným. Je to na měsíc a trpím od prvního dne! V ohlasech na toto hubnutí jsem četla, že lidi měli problém sníst takové množství. Tak to mě upokojilo... jenže realita je taková, že jsem asi oproti zbytku populace výrazně žravější. Mám pořád hlad a od pondělka už čekám, až se ten můj žaludek tedy trochu smrskne a přestane skuhrat...<br />
<br />
A ty jídla!!! Bože! To opravdu někdo dobrovolně jí ovesné vločky? Možná by to ani nebylo tak hrozné, kdybych si to mohla dát s něčím jiným než bílým jogurtem. A bože, co je to arašídové máslo? Větší hnus jsem v životě nejedla. Dneska jsem chleba namazaný tímto hnusem vyhodila do koše. Huba celá slepená, ani jsem nezjistila, jestli je to sladké nebo slané...??? A dneska mě čeká setkání se sardinkami v rajčatové omáčce, což bude mé poslední jídlo v tomto dni. Prostě finále jak má být...<br />
<br />
Jelikož jsem si k té dietě musela koupit nějaký drink a vitamíny za téměř dvojku, tak jsem si říkala, že bych to ten měsíc měla vydržet. Ale odehrává se ve mně velký boj, co vám budu povídat... Jako tonoucí stébla se chytám neděle, kdy je volný den a můžu se najíst, čeho budu chtít.<br />
<br />
Naštěstí mi od pondělka splasklo břicho, tak snad ten výsledek nějaký bude. Já chci být zase mladá, krásná a netlustá! A s tím třetím jediným můžu něco aktivně dělat. Tak dělám :o))<br />
<br />
jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-22721192629414969152014-08-13T03:28:00.002-07:002014-08-13T03:28:53.730-07:00PROČ????Musím říct, že s Květákem jsem fakt měla štěstí. Když vidím ostatní
děti, tak on je zlatíčko. Někdy je to sice náročné, ale pořád jsem na
tom dobře...<br />
Odmala si sám vyhraje, takže nepotřebuje mojí nonstop pozornost. Vlastně
jsem na mateřské přečetla tolik knížek, jako nikdy ne... a teď toho
nejvíc přečtu, když Květák onemocní (což bohužel bývá docela často). Ani
není nijak extrémně vzteklej. Ne že by to neuměl, ale není to tak
často. Nikdy jsem nezažila, že bych ho odněkud musela odtáhnout
válejícího se po zemi v záchvatu vzteku. Když mu v krámu řeknu, že něco
nebudeme kupovat, tak když podám dostačující vysvětlení, vezme to. <br />
Je velice společenský. Někdy bych řekla až moc. Takže si všude hned
najde kamarády, i když je vidí poprvé. Bohužel je mu jedno, jestli jsou
to i o hodně starší děti a mně je ho pak líto, když vidím, jak za těma
staršíma lítá a oni na něj serou :o))))<br />
<br />
Ale teda to mluvení! To je extrém! To dítě nezavře hubu. Vlastně si
celou dobu, co spolu teď strávíme, pořád jen povídáme. Neustálé otázky a
komentáře a jakmile se na chvíli odmlčím, tak hned přijde: "Mami, proč
nemluvíš?". Někdy jsem z toho už unavená. Chvíli bych klidně pomlčela,
ale to on nějak nedokáže pochopit... <br />
Obávala jsem se období PROČ a už jsem začala mít naděje, že budu jedna z
těch šťastných, která toho období nezažije, protože jeho vrstevníci už
měli toto období za sebou a u nás ani náznak... <br />
<br />
Ale přišlo to. Nečekáno, nezváno, s pomalým startem. Začalo to tak, že
se na všechno ptal, co to je... pak začal přicházet na chuť barvám.
Takže u všeho chtěl vědět, jak se jmenuje barva. Jakmile bylo něco
pruhovaného, byl v prdeli, protože nevěděl barvu :o)) a pak se přidalo
sem tam PROČ. Ale pořád to bylo v pohodě. Žádné PROČ 10x za sebou, jak
jsem to znala od ostatních... prostě přišlo PROČ, následovala odpověď a
konec... a teď už se nám to začíná nějak cyklit... občas mi z toho pěkně
jebe a to s ním netrávím tolik času :o))<br />
Zažila jsem, že někomu něco tvrdil a když ten se ho zeptal proč, tak
Květák s klidem vysvětlil, že protože to řekla maminka. Bohužel při
konverzaci s maminkou tohle pravidlo neplatí!!! <br />
<br />
PROČ, ptám se?jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1470271027890207005.post-2199703578585940412014-08-12T04:01:00.000-07:002014-08-12T04:01:21.263-07:00Zpět???2012??? To jsem tu tak dlouho nebyla?<br />
Moc moc se omlouvám případným čtenářům, kterým moje nepřítomnost mohla způsobit nějakou psychickou újmu... a že jich určitě bude :o))<br />
<br />
Prostě se mi nechtělo psát, neměla jsem o čem a tak jsem postupně blog vypustila ze své hlavy a ani jsem si nevzpomněla... když už občas ano, tak jsem opět neměla o čem a nechtělo se mi... prostě obvyklé výmluvy.<br />
<br />
Ale jsem připravená se vrátit zpět! Pokud to tedy ještě někoho zajímá...<br />
<br />
Takže co nového? Květákovi bylo rok a půl, když jsem tu psala naposledy. Takže největší novinkou je, že je mu už tři a půl a má se čile k světu. Jistě vás občas obšťastním jeho neustálými hláškami. Některé opravdu stojí za zaznamenání. Jeho největší dominantou je totiž právě mluvený projev. Huba se zavře pouze společně s očima a ani to není úplně jistota :o))<br />
Prostě se nenudíme. <br />
<br />
Mezi mnou a Milovaným asi žádné změny. Mateřskou dovolenou jsem zvládli, řekla bych, vcelku dobře, co se našeho vztahu týče. Jako ne že by to bylo úplně růžové ale v únosné míře.<br />
<br />
A moje novinka - od února jsem se vrátila do starého zaměstnání. Už jsem zase finančně soběstačná a tentokrát i vcelku spořivá! <br />
Návrat proběhl v poklidu. Zaplula jsem zpět, jako bych neměla žádnou tříletou pauzu. Prostě ty tři roky doma neměly šanci přebít osm let v práci. Poprvé jsem sem vešla a cítila jsem se úplně přirozeně.<br />
Horší to bylo s nastartováním mozkových závitů... asi si to dovedete představit. Po třech letech papání, kakání, spinkání a venčení se na hřištích bylo docela náročné mozek zase přeučit na účetnictví. Ale po více jak půl roce se zase začínám cítit jako "inteligentní" bytost a snad se to bude ještě zlepšovat...<br />
<br />
No to by na první článek po dvou letech mohlo stačit. <br />
Na blogu jsem byla vždy nejvíce aktivní v dobách, kdy jsem pracovala, tak snad do těch kolejí opět zapluju!<br />
<br />
Hezký den, <br />
<br />
Vaše Jarmilka :o))))jarmilkahttp://www.blogger.com/profile/06683062028739857668noreply@blogger.com5