Skleróza již v tak raném věku?

-Táhne mi na 27, což ještě není žádný věk. Tedy jak pro co, pro kalení po nocích na diskotékách a následném zvracení kdesi za stromem je to už víc než dost, ale pro sklerózu je to ještě přeci uboze málo. Ten první případ mě nějak moc netrápí, to je jen zastydlá puberta, z toho snad někdy vyrostu, ale dá se vyrůst i z předčasné sklerózy? Hmmm nějak se mi to nezdá!!! A jak se to projevuje? No začalo to nevinně… třeba jsem šla do krámu, protože jsem potřebovala koupit rýži – a přišla asociace – rýže = rizoto=došla mi mražená zelenina… tak vezmu rýži a jdu k mrazákům pro zeleninu… dojdu k mrazákům a bezradně civím pod skla a snažím se vzpomenou, cože jsem to v těch mrazácích chtěla??? Ne kuře ne, to doma mám (nebo nemám?)… nebo jsem nechtěla nic v mrazáku, ale u mrazáku – začnu prohlížet čínské polívky a instantní polívky a těstoviny, které tam jsou vystavené, ale taky mi to nic neříká, že zrovna tohle zboží nutně potřebuji domů… a tak odcházím k pokladně pouze s rýží a zadumaným výrazem… ano po zaplacení si vzpomínám – jooo já chtěla ještě mraženou zeleninu… seč již je pozdě a znovu tam nejdu… Také se mi stávají věci typu – Milovaný mi řekne : „Zítra jdu na hokej, až přijedeš z práce, nebudu doma“… Druhý den přijedu domů, strašně se divím, kdeže mám toho svého toulavého Milovaného… nějakou dobu čekám, nechci být stíhačka a po nějaké době mu píšu sms, kdeže se mi toulá… žádná odpověď (logické vzhledem k tomu, že se zrovna prohání někde po ledě a rozdává hokejovou radost – logické jen v případě, kdybych si to pamatovala…). Po dvou hodinách, kdy mu stihnu tak dvakrát zavolat a už skoro šílím hrůzou se mi ozve, že co jako dělám, že přece byl na hokeji… plácnu se do čela a je to jasný… no už si vzpomínám, vždyť mi to včera říkal!!! A také… : minulé úterý jsme si s Milovaným koupili novou sedačku k televizi… ve středu již byla sestavená, ve čtvrtek přišla na návštěvu Kadeřnice a sedačku si pochvalovala, také jsme ten den hnedka naplánovali akci, při níž měla zůstat spát na naší nové sedačce… Další týden píše Kadeřnice, jestli jsem doma, že by se stavila. „Stav se“, píšu jí já, „aspoň se podíváš na naší novou sedačku a pekla jsem buchtu.“… pak mě další smskou zmrazí, když mi oznámí, že na naší nové sedačce již seděla… hmm vždyť vím, ne… a začínám přemýšlet, jestli u mě nebyla o víkendu a už náhodou nejedla i tu buchtu… (poté stejně zjistím, že žádnou buchtu již nemám, protože ji Milovaný sežral – ale za to já nemůžu!!!) Zdá se mi to, nebo se to začíná stupňovat??? Začínám lidem tvrdit, že jsem s nimi mluvila, ale přitom oni trvají na tom, že to není pravda… Někomu něco řeknu a zapomenu, komu jsem to řekla… takže některé mé kamarádky něco slyší několikrát a jiné zase ani jednou, i když já poté předpokládám, že o dané problematice jsou již ode mě informované a strašně je přesvědčuji, že jsem jim o tom přeci říkala…. A pozor – tyhle věci se mi stávají za střízliva!!! Kdyby to bylo pod vlivem alkoholu, tak to bych sem o tom vůbec nepsala (i když to občas taky stojí za to)… Co mám dělat? Jo jistě – vím, že na to existuje spousta prášků pro prokrvení mozku a já nevim, co všechno to ještě dělá… tak jsem si koupila Lecitin (snad se to tak píše) – nezabírá mi… možná proto, že abych si vzpomněla vzít každý den Lecitin, tak bych musela na to něco brát! Vzpomenu si na něj každý den v práci – problém je, že ho mám doma, kde si po něm ani nevzdechnu… takže je i blbost nosit si ho do práce, když si na něj doma nevzpomenu… A tak si tak doufám, že se tahle hrůza vyhne aspoň mému profesionálnímu životu, protože to by byla naprostá katastrofa! Blbá a bez peněz – to je vyhlídka!!!