úterý 16. prosince 2014

Kulturní zážitek

Květák má za sebou svou první vánoční besídku. A že to tedy byl kulturní zážitek, to vám povím...
Vzhledem k tomu, že byl včera ve školce po 14 dnech, tak jsem ani velká očekávání neměla a to se také ukázalo jako správné.

Na besídku  jsme s Milovaným vyrazili oba. Já kvůli tomu jela z práce o dvě hodiny dříve, aby učitelky viděly, že matka Květáka není jen nějaký mýtus či osoba ve stylu paní Kolombové.

Čekali jsme tam pár rodičů, ale záplava dvojic rodičů doprovázených dvojicemi babiček nás dost zaskočila. Některé rodiny to berou tedy zodpovědně.

Bylo znát, že to byla první vánoční besídka, které jsme se jako rodina zúčastnili. Vlezli jsme do třídy a tam hromada dětí v košilích, fešáckých kalhotách, šatečkách, sukýnkách a mezi nimi velice vynikal náš malý socánek v oranžovém triku s obrázky a nápisem "It is party time", či něco takového a k tomu krásně vynikaly nejhorší tepláky, co náš syn vlastní, a má je ve školce v pytlíku jako ty náhradní, co mi doma nebudou chybět, kdyby se stala ve školce nějaká nehoda. A kurva! Tak to mi vůbec nedocvaklo, že bych ho měla vyfešákovat. A kde má svoje fešácký  nový tepláky, které jsem mu ráno posílala do školky? No tak ty jsem v narvaný šatně opravdu nenašla. Asi je někam zahodil a proto si musel vzít ty náhradní .o(( (jen takový mezisoučet - v tuto chvíli jsme v mínusu s jedním pyžamem a jedněmi teplákami - ježiš, jak se to skloňuje???).

A Květák, nevědom si svého společensky nevhodného oblečení, se během celé besídky pořád cpal dopředu. Foťáky cvakaly, kamery vrčely... kdyby tam alespoň něco předvedl... jenže on většinu besídky stál a koukal, občas otevřel pusu, když mu nějaká sloka přišla povědomá, kousal si nehty, dělal ksichty nebo se nekoordinovaně klátil připomínajíce nějakého retarda (tipuji, že to byl pokus o tanec. Asi bude po tatínkovi)

Prostě opravdu kulturní zážitek :o))

Každopádně jsme mu ze zadní části třídy stále mávali a tleskali a ukazovali, že je jednička. Očividně ho to těšilo. Ještě nemá vypěstovanou sebekritiku, což je na jednu stranu dobře :o))

45 minut nás tam nechali vycukat a pak byl konečně konec. Ale k našemu překvapení se stále nikdo neměl k odchodu a začalo se kafíčkovat, některé maminky donesly cukroví (hmmm, tak to mě taky ani nenapadlo) a začaly se utvářet konverzující hloučky. Hmmm, tak to  není nic pro nás. A když Květák zavelel, že už chce domů, tak jsme jako první zdrhli.

A aby věděl, že byl opravdu "šikovný", za odměnu jsme ho vzali do pizzerie.

Tak snad příští rok se nám to povede víc. Všem třem :o))

čtvrtek 11. prosince 2014

Děda za všechny prachy!

Květák je už druhý týden doma nemocný. A jelikož počet skutečně odpracovaných dní je přímo úměrný dosažené mzdy, v pondělí ho Milovaný odvezl ke tchýni na tři dny. Květák se těšil, tak jsem ani neměla moc velké výčitky svědomí...

Před odjezdem jsem ho objímala, jakoby odjížděl na měsíc a ne na necelé tři dny.
"Květáku, bude se mi stýskat.", šeptám mu do ouška.
"A proč, mami? Vždyť budeš v práci.", uzemní mou sentimentální náladu.

To byla sice pravda, ale i tak jsem si volné podvečery užila. Sice u pečení cukroví, ale v klidu, u filmu...

No a včera se vrátil. Po cestě od babičky mě s Milovaným vyzvedli v práci. Už v autě mi Květák stihl předříkat novou písničku (není to chyba, on nezpívá, ale předříkává :o)), kterou se naučil - Běží liška k táboru. Kdyby jí uměl aspoň celou... ne, on odříkává jen konec a to ještě v upravené verzi: Ježek za ní pospíchá, že jí prdel rozpíchá!

Hned je mi jasné, odkud vítr fouká. Dědek. Ne nadarmo mu jinak než dědek nikdo z rodiny neřekne. Už od miminka pořád hlásí na Květáka: Řekni prdel! Od doby, kdy Květák začal mluvit a všechno opakovat už to taková sranda není. Pro všechny kromě něho.

Doma kulturní zážitek pokračuje další říkankou: Hop, hop, hop, dědek bábu kop!
Taky bych někoho kopla. Hádejte koho?

Nejhorší je, že Květák to předříkává s takovou hrdostí a potěšením! Když jsem se ho snažila opravit, že to děda spletl, že se říká pytel a ne prdel, tak se skoro rozbrečel!

Už kolikrát jsem s dědkem o tom mluvila, ať si nechá tyhle průpovídky na jindy a ne před vnukem, že všechno opakuje a už chodí do školky... bla bla bla... jak hučet do dubu.

Ne nadarmo se říká, že v pozdějším věku se dospělý opět stávají dětmi. Na něj to tedy sedí perfektně .o((

středa 3. prosince 2014

Jak Květák a Jarmilka pekli dort...

Každoročně nadávám na Milovaného narozeniny, které má na začátku prosince... jak mu mám vybrat dárek k narozeninám a pak ještě k Vánocům? Nápady vždy trapné a malé...

Ale letos jsem to vymyslela. Navzájem si dáme k narozeninám lístky na koncert naší oblíbené kapely a bude to... to jsem ale chytrá, plácala jsem se v duchu po zádech. Ale přeci jen mi přišlo takové divné mu potřást rukou, dát mu hubana a konec...

Takže jako první plán byl společný obrázek ode mě a Květáka. No řekněte, kdo by si něco takového nepřál? Společný obrázek proto, že Květák ač téměř čtyřletý, zatím moc velké známky uměleckého talentu nevykazuje. Když před čtyřmi měsíci poprvé nakreslil "sluníčko", málem jsem si cvrnkla do spoďárů... s nástupem do školky se to začalo trochu zlepšovat... někdy už i správně drží pastelku... takže vytvořit společný výtvor byla jediná možnost. Já jsem namalovala Milovaného, Jarmilku a Květáka na procházce. Květák měl za úkol nakreslit nám oči, nos a pusu, vybarvit nám oblečení a nakreslit sluníčko nad námi a mráčky... Milovaný dopadl docela dobře. Pak se pustil Květák do Květáka a po dokončení díla si sám sebe prohlíží a  povídá: "Maminko, já vypadám strašidelně." A měl pravdu, kluk jeden. Jeho obličej vypadal jako po kontaktu s kyselinou... ale to jsem ještě nevěděla, co provede se mnou. Noooo, obrázek jsem nám pochválila, až jsem se začervenala...

Plán číslo dvě - dort. Nejsem žádná cukrářka.Současný trend pečení dortů potaženými marcipánem mě minul. Ale říkala jsem si, že když už nebude žádný dar, chtělo by to tentokrát jiný dort než nepečený ze zakysanky a piškotů (ten zvládám bravurně). A tak jsem u kolegyně vysomrovala recept na nějaký s krémem, ovocem a želé. Prý je jednoduchý. Hmmm, tak to se mi líbí... a Milovaný bude čumět, jak šikovnou a všestrannou ženu má!

Tento dárek jsem neplánovala jako společný s Květákem, ale ten se rozhodl jinak. No co, když známý malíř očividně nebude, tak aspoň v kuchyni by se mohl přiučit. Jenže byla jsem trochu v časové tísni, takže jsem na lince měla rozdělaný ještě oběd (boloňské špagety) a mleté, které jsem potřebovala namíchat na karbanátky pro kluky na druhý den.
Květákova pomoc začala tím, že mezi všechny ty krámy, přes které deska linky ani nebyla vidět, mi vylil plnou skleničku šťávy (je po mamince, chlast pořád při ruce). "Květáku, už teď jsem moc ráda, že jsi se rozhodl mi pomoct", usmívala jsem se na něj a on spokojeně na mě. Slíbila jsem mu, že bude pak něco přisypávat a míchat a začala jsem uklízet potopu. Květák nudíce se začal být nějaký aktivní a hups, polovina umytého nádobí  na odkapávači byla ve špinavém dřezu. "Květáku!", zařvala jsem. Neviňátko se na mě podívalo: "Plonim, já nechtěl. Nemáš to tu mít."...

A pak už jsme mohli začít. Ukážu Květákovi, co všechno má dát do mísy a začnu si krájet cibuli na omáčku. Jen tak tak stihnu zabránit tomu, aby Květák prášek do pečiva nasypal do mletého na karbanátky. Za chvíli vidím, že se mu povedlo narvat česnek do lisu a snaží se ho vymáčknout do krému na dort. Ještě že je takový chcípák a nemá na to dost síly... a pak už je všechno ve správných mísách a Květák má za úkol míchat. Po celých pěti sekundách už má hotovo. "Pořádně Květáku, to nestačí.", buzeruji od plotny. "Ach jo, je to těžký..."

Nějak se mi povede dodělat oběd, karbanátky i dort... uuuufff, to byla akce.

Odpoledne, když už je krém na korpusu několik hodin v lednici, udělám želé, nasypu ho na krém a zaliju. Ten je krásný! Jsem to ale šikovná! Můžu si klidně přivydělávat jako cukrářka! Hájku, třes se. Teď budou všichni jak šílený po dortech od Jarmilky!!!

Jenže ten krém mi přijde, že nějak neztuhl tak, jak jsem čekala! Snad to nevadí, zpevní to to želé...
Jenže večer zjišťuji, že ani to želé neztuhlo tak, jak jsem čekala... něco jsem snad posrala???

Ráno při odjezdu do práce ještě zkusmo zabodnu prst do želé a zjišťuji, že tam zajede. Želé prostě neztuhlo ani přes noc! Kurva!!!

V práci u kolegyně zjišťuji, že do krému se dává želatinový ztužovač a já dala ztužovač do šlehačky (prostě jediný ztužovač, o jehož existenci vím, je ten do šlehačky... takže jsem četla ztužovač a volba byla jasná) a dále se dozvím, že jsem měla koupit želatinu a ne želé!!!

Tak možná příště nooo...

Nakonec jsem dort na hodinu hodila do mrazáku a pak se to dalo i krájet. Sice to po obvodu bylo trochu zmrzlé, ale ve finále to bylo to, co mě zachránilo.

Musím ale říct, že chuťově byl výborný! Příště jdu do toho znovu, ale už tedy nakoupím ty správné suroviny :o)))

Nebylo by lepší zapojit mozkové závity a přeci jen vymyslet nějaký dárek, který se dá koupit?

pondělí 17. listopadu 2014

Prodloužený víkend

Proč ten prodloužený víkend tak utekl? Proč?

V pátek máma nahlásila, že si Květáka vezme na celé sobotní dopoledne. Po dlouhé době sama doma!!! A jelikož sobotní dopoledne je obvykle věnován uklízení a zvelebování bytu, tak se do toho rychle pustím v pátek po návratu z práce. Padám sice na hubu, nejradši bych se natáhla na gauč, ale musím! Musím si přeci to svoje dopoledne užít.

Co jde, udělám. Naplánuji časově nenáročný oběd a těším se. Máma si Květáka vyzvedne už v devět ráno a do 12 nehrozí jejich návrat. Pak teprve se jdu věnovat ranní hygieně, jdu připravit vše na ten časově nenáročný oběd, jo a musím upéct koláč, co jsem Květákovi slíbila, ještě by to chtělo vyluxovat a jelikož jsem hodila pračku, musím sebrat uschlé prádlo... hele, pračka už doprala, tak jdu pověsit... během věšení si všimnu, že zrcadlo na skříni je jako prase. Takže začnu leštit a když už jsem v tom, obejdu  a objedu i ostatní zrcadla. Teď si zasloužím cígo a jdu si číst. Vracím se z cíga a zjišťuji, že už je skoro 11!!! Kam se ten čas poděl? No ale i tak mi ještě zbývá nějaký čas na dobrou severskou detektivku.

Ležím, užívám si knihu a hlavně ticho! V tom zvoní telefon. Máma. "Květákovi vyskákaly nějaké pupínky na obličeji, jdeme domů."... kurvaaaa!!! Co jsem komu udělala?

A tak začnu tedy vařit a očekávám návrat syna. A opravdu, vrátil se s vyrážkou. Vypadalo to, jako by se popálil o  kopřivu, což se prý nepopálil. Namažu sudocremem (mažu s ním vše, tak proč ne tohle?) a pokračuji ve vaření. Za chvíli jíme a Květák už má obličej hladký. Máma odchází a já mám zase směnu...

V neděli se mi povedlo nevídané! Unavila jsem Květáka pětikilometrovou procházkou tak, že ve čtvrt na osm usíná u televize. Jsem dobrá! Ale jelikož bohužel procházka neunavila jen jeho, tak si to zase až tak neužiju...

V pondělí se opět stane nevídané - Milovaný si bere Květáka na celé dopoledne!!! Že dojedou k němu do práce, něco potřebuje dodělat a na oběd jsou zpátky! Juchůůůů, vynahradím si to promrhané sobotní dopoledne! Jen uvařím a připravím těsto na buchtu...

A tak po jejich odchodu zapracuji na ranní hygieně a trochu se hodím do kupy (po špatné Květákově noci se cítím jak po tahu) a jdu opět na službu v kuchyni. Nakrájet cibuli, nakrájet a nasolit maso, nakrájet brambory a šup všechno do trouby. Hmmm to by šlo. Teď tu buchtu, ale mezitím hodím zase pračku. Tak a už jsem u buchty, nastrouhat jablka, nasypat do mísy mouku, cukr, vanilkový cukr, kypřicí prášek, vejce, olej... olej!!!!!!!!!! Ve špajzu není. Pouze olivový a to už jsem jednou v podobné situaci zkusila a podruhé už ne. Takže volám Matce, oblékám se a běžím k ní pro olej. Po návratu tedy dodělávám těsto. Mezitím mi doprala pračka, takže sundat suché a navěsit mokré...

Ty kráso! Už je zase 11!!! Zalehnout ke knížce, rychle...
Trochu jsem doufala, že tu knížku za prodloužený víkend přečtu, abych jí mohla vrátit... hmmm, skutečnost je taková, že jsem někde v půlce...

A už jsem zase v práci. Ach jo. Potřebovala bych, aby si ho někdo vzal na 24 hodin, ale bohužel na to nejsou lidi...

čtvrtek 6. listopadu 2014

Temné věci, co se dějí...

Ještě donedávna jsem se cítila jako  mladá holka. Že mám za sebou třicítku? No a? Já se na to necítím, to číslo nic neznamená. Kamarádky kolem mě stále na něco skuhraly... jedna tloustne, jednu pořád bolí záda, jednu pořád bolí všechno, jedný padaj vlasy... a to ještě  umocňovalo mé mladé pocity...

Kdeže ty loňské sněhy jsou. Začalo to všechno tak nějak postupně přibývat a já si teď uvědomila, že se děje něco nekalého. To nekalé jsem identifikovala jako známky stárnutí!!! .o((

Ani nevím, čím bych začala... prostě uvidím, jak to ze mně bude padat.

Pleť. Ale tu asi jako jedinou bych úplně na stáří nesváděla... Její hrozný stav bude výsledkem toho, že už do sebe neperu hormony z antikoncepce. Od té doby, co jsem před otěhotněním vysadila, je to docela masakr, co se mi na obličeji dokáže vytvořit. Někdy je lépe, někdy je hůře. Poslední dobou je spíš hůře než lépe... už i kosmetička má potřebu to komentovat. Ještě že mám kosmetičku úchylačku, kterou rejpání na držce hrozně baví. Minule povídá: "Ta brada byla dneska dobrá!", což mě trochu překvapilo, protože na bradě toho mívám nejvíc. Ale pak povídá: "tam jsem se vyřádila...", takže tak.
Nic nepomáhá, že pravidelně čistím, mažu, peelinguju, nanáším masku. Prostě si to žije vlastním životem...

Záda. No tak ty jsou v prdeli. Nikdy nic a najednou pořád něco. Už od září nosím košilku, protože jak mám holý záda, okamžitě mě několik dní bolí. No ony mě někdy bolí, i když tu košilku mám. Co já vím z čeho? Kde jsou ty časy, kdy jsem i v nejkrutější zimě nosila krátkou bundičku, bokový kalhoty a záda jsem měla věčně na mrazu. Možná je tohle jen daň za tehdější frajeřinu?

Vlasy. Libovala jsem si, že po porodu a během kojení nic. Žádné padání, pořád jsem měla svou "bujnou" kštici jako dřív. Nooo, zdá se, že mi to doběhlo o něco déle. Mívám vlasy na triku, což je pro mě novinka. Rvu si vlasy při česání, což je taky novinka. Ale tak to je normální, ne? Asi se chtěji obnovit... pak přišla návštěva Kadeřnice: "Hele, ti nějak prořídla ofinka, co?"... potvrdila moje nehorší obavy, že si to jen nenamlouvám, že toho je nějak méně!!!

Malování. No dřív jsem si namazala hubu Niveou, nahodila pár tahů řasenkou a jako největší kočka jsem vyrazila do terénu. Tak tomu už taky odzvonilo...
Nanesu krém proti akné (který očividně prostě nefunguje), nanesu tónovaný krém na sjednocení barvy pleti, nanesu kompaktní pudr, korektor na místa, kde je ho potřeba, nanesu podkladové stíny, normální stíny, a řasím a řasím a řasím... ale musím se pochlubit, že dvě kosmetičky tvrdí, že mám nějaké dlouhé řasy, ty mi ještě nepadají :o)))
Ještě před časem jsem vůbec netušila, co je to kompaktní pudr. Věděla jsem, že existuje nějaký pudr bez barvy a nechápala jsem, proč si to někdo jako kupuje. Bez barvy? Za tolik peněz. Hmmm, tak už ho mám taky, za hodně peněz, a je to takový malý zázrak...

No a kde je největší kámen úrazu? To, co úplně nejhůř nesu přes srdce?
Paření.
Tak jako to je fakt mazec, co se mnou věk udělal... Dřív jsem propařila celou noc a druhý den mi bylo  nic moc a večer už jsem se dokázala přemluvit na další tah. Teď???
Když už se 4x do roka stane, že se mi povede zůstat vzhůru do rána, tak o tom, že jsem někde byla, vím někdy i tři dny! A co teprve, když se nedejbože stane, že někde hodím bokem. Nebo spíš hlavou. Stačí na jednu písničku se trochu rozvášnit a je to jasný. Tři dny nehnu hlavou a po zbytek týdne to cítím za krkem.
Ale nebezpečné je i běžné všední popíjení. Večer si dám s Milovaným doma trochu vína nebo piva a druhý den o tom vím... kde jsou časy, kdy pět piv nebo litr vína byl standard, po kterém jsem druhý den nevěděla, že jsem něco pila... teď vím i o půllitru vína!!! Dokonce už byly dva případy, kdy blbá dvoudecka se ráno chvíli projevovala...
Jako co to je??? Jestli to takhle bude pokračovat, tak snad abych začala abstinovat a to už to můžu rovnou zabalit a jít do důchodu!!!

Vždycky jsem počítala s tím, že když jsem si našla o 14 let staršího Milovaného, budu se vedle něj cítit stále mladá a svěží. Tak to leda hovno.
Ten chlap je prostě nesmrtelnej. Sice mu vlasy trochu prošedly, ale to mu akorát tak dodalo na charisma. Když jde pařit, tak druhý den to na něm není skoro poznat a klidně jede ráno na hokej, zatímco já, která jsem večer ani náhodou neměla šanci držet s ním krok, ležím jako mrcha a jsem ráda, že jsem prozřetelně oběd uvařila den dopředu.

Je tohle spravedlivé?

Ale možná je to tím podzimem a já všechno vidím horší, než to ve skutečnosti je. Že jo???

A takový myšlenky se mi honí hlavou v práci a najednou mi přijde email od kolegy, který mi odpovídal na můj pracovní dotaz. A pod odpovědí je soukromý dovětek: "Mimochodem ti to hodně sluší. To dítě ti vyloženě prospívá...", jéééé, tak to je přesně to, co jsem potřebovala! Co na tom, že ten kolega je prasák. I prasák může mít dobrý vkus, ne?

Už jsem zase krásná a mladá!!! :o)))



čtvrtek 23. října 2014

Večírek na gauči

Tak jsme si tak včera přes den psaly s Matkou a sdělovaly si naší aktuální váhu a jak se tedy snažíme tu váhu ještě snížit. Psala jsem jí, že mým cílem je definitivně přejít z velikosti 42 do velikosti 40...

A ten samý den jsem na tom opravdu intenzivně začala pracovat...

Přijedu domů z práce, vyfasuji Květáka, Milovaný zdrhne na fotbal a já začnu dávat byt do původního stavu (ostatně stejně jako skoro každý den)... v kuchyni objevím podezřelý balíček z blízké pekárny/cukrárny. Něco takového mě vůbec nemůže rozhodit, mám přeci nějakou vůli, ne? Kouknu dovnitř - ááá kurva, je tam linecké kolečko! Moje oblíbené linecké kolečko s marmeládou, bohatě zasypané moučkovým cukrem... u  něj se tam válí obří marokánka. To je v pohodě, tu moc nemusím... s vypětím všech sil balíček zase zavírám a jdu si z lednice vyndat zbytek cottage sýra... vyražíme s Květákem na schůzi družstva a to zkurvené linecké kolečko nemůžu vyhnat z hlavy...

Schůze skončí, jdeme domů. Provedu cviky na břicho, které mi slibují v blízké době žehlící prkno. Ohřívám večeři - špagety s cuketovou omáčkou (kolečko mi pořád víří hlavou). Pověsím prádlo, vykoupu Květáka, vykoupu sebe, zalehneme k pohádce. Po skončení Květáka odlifruju do postele a je to v prdeli. Vše mám hotovo a hlavu plnou kolečka.

Někdy v půl deváté podléhám a připlížím se k balíčku. No co, jedno kolečko, takový malinkatý. Sním půlku, to se neposere...
Je to fakt báječný!!! Křehoučký, slaďoučký... to je rozhodně lepší než cukry v ovoci... ááááá s půlkou zalehnu na gauč a vychutnávám si to. Po chvíli samozřejmě vstávám a na gauč si donesu i druhou půlku...

Vstávám znovu a do misky si nasypu dýňová semínka, abych tedy měla i něco zdravého. Jsou dobrý, ale dostanu hroznou chuť na čokoládu. Ještě že tu doma nemáme... a najednou prozřu - marokánka je politá čokoládou!

Chvíli bojuji a snažím se soustředit se na běžící sitcom v televizi. Nejde to, pořád mám v hlavě tu čokoládu na marokánce. Znovu se plížím do kuchyně a kousek odlamuji a vracím se s ním na gauč. Hmmmm, ta marokánka je ale dobrá. Proč to vlastně nejím???

Jelikož je tak velká, tak jsem jí celou sežrala na několik zvednutí z gauče. Když je dílo dokonáno, znovu si  nasypu dýňová semínka. No co? Tak jsem si udělala prasečí večer. Jednou za čas mám přeci nárok, ne?

Zvoní telefon. Milovaný už se blíží a slibuje, že mi veze nějakou dobrůtku! Bože, proč????????? Modlím se, aby přivezl něco sladkého, protože to už bych si nedala. Jsem přeslazená, chtělo by to  něčím srazit. V hlavě se mi začne honit řízek. Proč zrovna řízek nevím, kde by ho asi Milovaný cestou z Prahy vzal?

Chrastí klíče v zámku a na gauči přistává pytlík z Mekáče!!!!!!!!!!!!! A tam cheesburger!!!!!!!!
A jsem v háji. Natlačim ho tam, ani nestačím přemýšlet, jestli si ho fakt dám nebo  ne.

Milovaný to dorazí tím, že dojde naproti do hospody pro pivo do džbánku. Zapiju to jedním malým, víc se mi tam už nevejde. Je mi zle, hodně zle...

Proklínám Milovaného a proklínám sebe a tu svou slabou vůli.

Jedinou mou útěchou mi jsou ty moje časté zvedačky z gauče a následné cesty do kuchyně a zpět. Aspoň trocha toho pohybu k tomu byla .o)))))

Tu velikost 40 nevidím jako reálnou. S touto morálkou budu ráda, když si udržím 42...

A takhle já si žiju...

středa 15. října 2014

Jak se dělají děti

Na cestě za novým krásnějším tělem jsem před měsícem započala třicetidenní výzvu na zadek. To znamená, že jsem denodenně dřepovala jak blbá. Každý den víc a víc. Možná to má nějaký efekt, ale já to na sobě nepoznám. Zadek mi přijde stejný jako vždy (čti rozkydlý a prostorově výrazný), ale možná stehna mám o něco méně měkké (napsat tvrdší mi v mém případě přišlo nepatřičné). Asi jsem něco dělala špatně, že se zadkem to ani nehnulo .o))) Tuto výzvu  jsem bohužel musela dva dny před jejím finálem ukončit, protože moje kolena začala stávkovat. A kvůli dvěma dnům se nezblázním...

No a co dál? Tak jsme s kamarádkou Matkou přešly na další level. Třicetidenní výzva na břicho. A tak jsem včera třetí den dělala doma sklapovačky s vidinou bříška jako žehlicí prkno.

Ale Květák je z mé nenadálé aktivity nějaký zmatený. Co se to děje? Tohle máma nikdy nedělala. Když jsem doma dřepovala, pokaždé na mě koukal a říkal: "Mami, už necvič, budou tě zase bolet nohy.". Hodný to hoch, má starost o svou maminku. Já se u toho vždy jen usmívala a snažila se přemoci touhu jeho žádosti vyhovět.

A teď mu klidně doma začnu místo dřepů předvádět něco nového. Asi mu to hodně šrotovalo v hlavě. Seděl, koukal na mě a vyptával se, proč to dělám. "Květáku, chci mít hezké bříško, víš? Tak musím cvičit."

Druhý den se to opakovalo. Ale bylo vidět, že o tom asi přemýšlel a přišel s teorií: "Ty cvičíš, abys měla něco v bříšku?"... zrovna jsem v sérii, tudíž nemohu odpovědět, tak se snažím na něj alespoň usmívat, aby věděl, že ho vnímám. "Co bys chtěla mít v bříšku? Miminko?"... Třetí den už je zcela konkrétní. "Ty zase cvičíš, abys měla v bříšku Matěje. Tak cvič." (jeho kamarád Lebkoun má bráchu Matěje, takže Květák chce taky Matěje. Má v tom jasno. Musí to být kluk a Matěj k tomu)

Je fakt, že si poslední dobou díky zvýšenému výskytu druhých sourozenců v našem okolí neustále povídáme, jak byl miminko a měla jsem ho v bříšku a jak mě potom to bříško hodně bolelo, protože už chtěl ven, a já musela jet do nemocnice, aby mu pomohli vylézt a že tehdy se narodil. U toho si prohlížíme fotky z porodnice a miminkovský. Musím mu několikrát potvrdit, že Lebkoun byl také u svojí maminky v bříšku a té pak bylo špatně a musela do porodnice a že kámoška 1 byla také v bříšku a mamince bylo špatně.... a kámoška 2 byla také v bříšku... a tak dál pořád do kola. A já si tak říkala, kdy ho napadne se zeptat, jak se vůbec ty miminka do bříška dostanou... a hlavně co mu na to řeknu...

No a tímhle se to asi vyřešilo. Květák si vymyslel svou vlastní teorii :o))
Ale je mi ho trochu líto, pořád otravuje s bráchou a teď bude mít pocit, že na tom intenzivně makám! Doufám, že to nikde nebude ventilovat..."Maminka každý večer cvičí, aby měla miminko v bříšku!". Ještě by to mohl opepřit: "Táta většinou u toho není." .o))))

Takže já cvičím, aby se mi břicho zmenšilo a Květák mi fandí, protože si myslí, že mi břicho z toho vyroste...

Tak jsem zvědavá, kterému z nás se přání vyplní!

středa 8. října 2014

Když se daří, tak se daří...

To jsem si takhle nastoupila v únoru zpět do práce a hned v prvním týdnu jsem to krásně komplikovala, protože Květák byl samozřejmě nemocný. A pak byl nemocný zase za 14 dní a pak za měsíc a pak zase za 14 dní... naštěstí někdy od dubna nastolil skoro pravidelný režim 3 max. 4 týdny zdravý a pak týden nemoc. Říkám si, že ještě štěstí, že Milovaný má krátký a dlouhý týden, takže jsem nikdy nemusela být doma celý týden.

Až tedy na jednu výjimku. Milovaný si na konci března vyrazil na každoroční týden na horách a co myslíte? Jistě, v den jeho odjezdu Květák lehl. A tak jsem musela být týden v kuse doma. Následující víkend jsem vítězoslavně psala své šéfové, že v pondělí mě může očekávat zpět v pracovním procesu. Jenže... nakonec to tak úplně nedopadlo...

Milovaný si před odjezdem na hory zakoupil dlouho chtěné kolečkové brusle. Možná už tušíte, kam se to bude ubírat dál...

Večer mi ukázal v našem 2+kk elegantní jízdu. Nikdy na tom nestál a jak mu to šlo. Prý je to skoro stejný  jako na normálních. A na těch já umím dobře. Tak mi to začalo šrotovat. Že bych si je také pořídila? Mohli bysme jezdit společně. A hups, zrovna na FB někdo nabízel v mé velikosti za pár korun. Ideální. Ozkouším, jestli mě to bude bavit (o tom, že by mi to nemuselo jít, jsem vůbec nepřemýšlela), než do toho narvu peníze...

A tak se Milovaný vrátil z hor a já už měla brusle také doma. V neděli večer, před mým návratem do práce po týdnu doma, jsem si brusle nazula a chtěla jsem Milovanému ukázat také elegantní jízdu bytem. Kdo netušil předtím, teď už musí vědět, jak to bylo dál... nebo ne?

Ukázalo se, že zřejmě nejsem tak elegantní jako Milovaný. Nebo jsem spíš nepočítala s tím, jak se to na plovoucí podlaze rozjede. A že se to rozjelo! Najednou jsem se řítila a hrozilo nabourání do police, tak jsem si chtěla přibrzdit a zahnout kolem postele, že se vřítím Květákovi do pokoje a tam se na koberci zastavím. Což možná nebyl blbý plán, ale to bych musela zabrzdit pravou nohou, na které se nacházela brzda. Místo toho jsem se snažila brzdit levou, podklouzlo mi to a já hodila záda. V první chvíli jsem myslela, že jsem si zlomila kostrč. To byla bolest! Bylo mi zle od žaludku, nevěděla jsem, jestli mám zvracet nebo brečet. Ležela jsem tam jako mrcha s těma sráčema na nohách a nebyla jsem schopná nic. Po chvíli začaly bolesti prdele odeznívat. A já si začala uvědomovat, že mě kurevsky bolí ruka. Zase návaly na zvracení.

Po chvíli se povedlo Milovanému mě zvednout, sundat mi ty ďáblovy nástroje z nohou a začít ohledávat škody způsobené na mém těle. Ukázalo se, že až na tu ruku, se zdá být vše v pořádku. S rukou jsem mohla hýbat, tak jsem doufala, že to mám jen naražené a za pár dní to bude v cajku. Jenže to začalo hrozně otékat a bolelo to jako čert.

Na pohotovost jsem samozřejmě nechtěla, že si případně  zajdu v pondělí ráno k dr... navíc Milovaný požil a Květák spal a já neřídím. Nakonec mě kamarádka přesvědčila, že bych  měla na pohotovost zajet a odvezla mě.

Ještě že jsme jely. Verdikt samozřejmě zněl - zlomenina zápěstí. Ještě jsem tam měla nějakou odlomenou kůstku... Kdybych čekala do rána, tak bych si na ortopedii asi pěkně dlouho poseděla a určitě by to bolelo ještě víc.

Mladá paní doktorka na pohotovosti usoudila, že to musíme narovnat, a píchla mi nějakou injekci. "Takže to nebude bolet?",  ujišťovala jsem se. "Nebude to bolet tolik.", dostala jsem odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet. Nakonec se ukázalo, že měla pravdu a opravdu to nebylo tak hrozné. Každopádně za příjemné  posezení se sympatickou doktorkou jsem to rozhodně nepovažovala.

Po víc jak hodině jsem z nemocnice odjížděla s velice neelegantní sádrou, která byla podivně zahnutá. A nebylo to tak hrozné, po cestě jsem si ještě pokuřovala a smála se tomu, jaké jsem tele.

V noci přišlo prozření. Injekce odezněla a bolelo to jako prase. První týden jsem se víceméně nevyspala. Milovaný byl na víc jak 4 týdny vyhnán na gauč, protože v posteli jsem spala já a moje ruka.

V pondělí ráno jsem své šéfové poslala novou sms, která absolutně rušila tu první o mém návratu.

A tak jsem si pobyla doma ještě čtyři týdny. Brusle jsou od té doby ve vyhnanství v temném koutě ve skříni. Jelikož moje máma měla plno poznámek na téma brusle, které všechny končily tím, že kdyby tušila, že si je chci koupit, tak by mi to zakázala (prý  jsem šikovná po ní. A to mě teda pěkně nasralo), tak už teď vím, že to určitě ještě zkusím. Ale zatím jsem odvahu nenašla. Vidím to spíš na příští rok a rozhodně ne na plovoucí podlaze .o)))

A ještě kvízová otázka na konec. Jakou ruku myslíte, že jsem si zlomila. Jsem pravák :o)))

středa 1. října 2014

Hubnutí...

Po přečtení posledního článku Psice se prostě musím pustit do něčeho podobného...

Já a hubnutí. To je téma, to vám povím... Prvopočátek byl už někde na základce...

Nebyla jsem tlusté dítě, takový normál... jenže ke své smůle se na mě už od základky "lepí" samé vychrtlé kamarádky. Tím pádem jsem nikdy neměla pocit, že jsem normální holka. Vždycky jsem si přišla taková oplácaná. K tomu ještě moje výška. To je jasný, že nemůžu mít stejná stehna jako moje 160 cm vysoké kámošky, když já mám 180. Ale to jsem v tý době nějak nechápala... Chce se mi plakat, když vidím fotky v patnácti, kde jsem byla jako lunt, ale v té době jsem ten pocit rozhodně neměla...

Samozřejmě na základce jsem se nesnažila hubnout, to zase ne. Ládovala jsem se stejně jako ostatní. Ale ten pocit, že jsem tlustá, jsem měla...

Pak jsem nastoupila na střední a tam hups - zase jsem si tam našla vychrtlou kamarádku, která byla navíc i docela vysoká. Pak mě seznámila se svojí partou kamarádek, vychrtlých, jak jinak :o))

A pak hups do práce, zčuchla jsem se tu s Kolegyňkou a zkuste hádat, jakou má tělesnou stavbu? No jistě... ta je snad ze všech nejvychrtlejší...

A až v práci začal můj dietový bludný kruh... Když jsem nastoupila do práce, bylo mi 20. V té době jsem držela diety ve stylu nenavečeřet se a druhý den mít propadlé břicho. Případně také parádně fungovaly prochlastané a protancované víkendy.

Jak věk šel kupředu, přestalo stačit nevečeřet... takže jsem začala zkoušet různé filuťárny dle vlastní fantazie. Jako třeba ráno jsem se snažila snídat co nejdéle, aby se mi pak ostatní jídla také posunuly (v tuhle chvíli nejsem schopná vysvětlit svou tehdější logickou úvahu, proč by to mělo být účinné), nejedla jsem žádné pečivo a maso jedla jen se zeleninou, jedla jsem jen 3x denně, zkoušela jsem nejíst po šesté, dělenou stravu podle Kořínkové jsem také absolvovala... prostě kdeco...

Sem tam něco i fungovalo, že jsem třeba tři kila shodila. Ale nic dlouhodobého.

A až ve třiceti jsem přišla na to, že všechny moje představy o dietě byly dost zkreslené a celou dobu jsem se trápila zbytečně. Objevila jsem Havlíčka. Začala jsem hubnout tím, že jsem jedla 6x denně, ládovala jsem se hned ráno po  probuzení a večer před usnutím, jedla 6x denně a světe div se - ONO TO ŠLO.

Takových roků zbytečného trápení. Přitom stačilo jíst víc :o))

Každopádně jako správná žena prostě stejně pořád nejsem spokojená. Chtělo by to shodit ještě aspoň čtyři kila! Takže už zase začínám sondovat, do čeho bych se pustila.

V mezičase si doma každý den dřepuji a chystám se na domácí cvičení na břicho.
Milovaný mi řekl, že jsem fakt prdlá, když jsem oznámila, že asi zase začnu hubnout a chci čtyři dolů. Prý budu chrastit, a abych se radši zpevnila a na hubnutí se vysrala... chrastění bych se opravdu nebála - při 183 cm mám 79 kilo, takže prostoru je tam stále dost...

Mám takový pocit, že hubnutí se vlastně stalo mým koníčkem. Ale když hubnu, tak vždy myslím na to, co všechno uvařím a sežeru, až skončím... Takové křížení zájmů to je :o)))

pondělí 22. září 2014

Domácí teror

Od té doby, co jsem začala zase psát, jsem vás ošidila o svou matku a to si rozhodně nezasloužíte :o))
Takže jdu na to.

Musím říct, že jsem byla naivní. Myslela jsem si, že její prudění, který začalo s narozením Květáka, časem odejde. Že jak bude větší a větší, tak už nebude mít tolik potřebu ho tolik "chránit" a u všeho mi radit. To jsem se ale krutě zmýlila. Jen se změnila témata, ne však doba strávená probíráním těch témat. Dokonce bych řekla, že je to možná teď i o něco horší. Dřív řešila jen Květáka, teď už se pustila i do našeho soukromého života.

I jsem si myslela, že třeba časem otupím a nechám jí vykecat se a budu si myslet o prdeli. Jenže to se taky nestalo. Pořád vybuchuji. Teď už mi stačí jen náznak prudění a už mám naběhlou žílu a zvyšuju hlas. Co bych dřív přešla, mně teď vytáčí do ruda...

Oblíbená témata z poslední doby: Květák a nošení košilky, Květák a jeho bačkory, Květák a jeho zdraví, prodávání a hledání nového bytu + rubrika "různé".

Řekli byste si, že košilka je věc, která se řeší na podzim, v zimě a na začátku jara. A v tomto období Květákovi košilku dávám neustále, takže by ani nebyl prostor pro hádky. Ale u nás to tak není! U nás se hádky o košilce odehrávají hlavně v létě! Ano, ano v létě. Moje matka má pocit, že když se v létě ochladí (což znamená cca 20 stupňů), tak mu mám dávat košilku. A já samozřejmě mám pocit zcela opačný. Jako jsem magor nebo co? Kdybych viděla ve svém okolí děti s košilkama, tak bych o tom možná i přemýšlela, že bych mu jí přeci jen dávat mohla. Ale už teď jsem kamarádkám se stejně starými dětmi k smíchu, že Květáka moc navlíkám a mojí mámě to stejně není dost!
Teď od neděle je nemocný a co myslíte? Je to tím, že v sobotu neměl košilku! Moje máma ihned určila příčinu problému. To že začal kašlat už v pátek, nebere jako relevantní argument. Dále oponuji tím, že košilku v sobotu ráno měl, ale pak se tak oteplilo, že měl zpocený záda, tak jsem mu jí prostě sundala. I to  je špatně, měla jsem mu radši převléknout triko a nechat tu košilku (nevím, jestli myslela tu propocenou košilku  nebo očekávala, že mám sebou zásobu čistých košilek v batohu)... a tak to jde a půjde pořád a pořád.

Bačkory. No ani nevim, jestli se mi na téma bačkory chce vůbec něco psát. Tahle kauza se táhne od Květákova roku, kdy začal chodit. Učitě už tu bylo něco napsáno... o to víc to řešíme, co začal Květák chodit do školky, protože najednou je bačkor potřeba dvakrát tolik - na doma a do školky. Ani si nedovedete představit naší chodbu, kde skladujeme boty - všude samý bačkory. Když už Květákovi nějaké koupím, jsou špatné. A jelikož cena bačkor není nijak vysoká, tak máma nakupuje svoje vlastní bačkory. Asi s dvojema jsem jí už vyhodila.
Když už tu tak píšu o bačkorách, tak letošní letní obuv byla taky výživná. Koupila jsem před létem jedny sandále ve výprodeji a že bude mít ještě plátěný kecky a gumové nazouváky a to bude na léto bohatě stačit. Léto skončilo, už vím, že by to bohatě stačilo, ale sandály mám další troje a jedny jsem věnovala. A zimní boty se začnou řešit za chvíli. Už jsem tedy zaznamenala nějaké známky toho, že máma už o zimě přemýšlí: "Taky budeme muset Květákovi objednat nějaký kožený boty na zimu!!!". Úplně se děsím toho, až to rozjedeme naplno...

Květák a jeho zdraví jde víceméně ruku v ruce s nošením košilky a bačkor a bot... za každou nemoc může absence košilky nebo že chodí doma bos... plus přidává hlášky - "Musíte na něj dávat pozor.", "On je takovej citlivější." a podobně... protože kdyby mi to neříkala, tak bych na to dítě úplně srala...

Prodej bytu. To je taky výživné. Nedokáže pochopit, že abychom mohli koupit nový byt, musíme nejdříve prodat ten starý. Nedokáže pochopit, že někdo nechce byt pronajímat ale prodat. Tuhle se byli po delší době podívat na byt zájemci. Neměla jsem jí to říkat. Za pár dní mi do mailu poslala aktuální možnosti bytů ke koupi v Městečku, které by odpovídaly našim (čti jejím) požadavkům. A kolikrát mi kvůli tomu volala, protože já jsem se na to podívat nechtěla a už vůbec jsem nechtěla si nic nezávazně zarezervovat... prostě jsem se nechtěla vnadit, dokud nevím, že něco prodávám. Nic z toho samozřejmě nebylo...

Do rubriky různé bych  třeba zařadila včerejší debatu o deštníku. Moje máma nosí v dešti deštník. Já  ne. Nesnáším deštníky. Ale protože ona v dešti používá deštník, tak je to ta nejlepší varianta ochrany před mokrem. Tudíž ho mám používat i já. Co na tom, že nechci???

Už jsem jí jednou vyhodila z bytu, ale stejně to nemá žádný efekt. Ona se ani neurazí. Minimálně ne na dlouho. Občas se stane, že mi 3 dny nezavolá, což má být asi forma jejího trucu. Ale to je málo!

Asi budu trpět ještě dlouho. Minimálně do té doby, než prodáme a koupíme nový byt, pokud bude vyhovovat jejím představám. A než Květák bude dospělej a bude se starat sám o sebe. Pak si bude prudit přímo jeho (a možná se k ní v té době přidám, přeci jen jsem realistka. Odříkaného chleba největší krajíc). A to je ještě hodně dlouhá štreka!

středa 10. září 2014

Cvičení zdar!

Jsem si tak říkala, že bych se zase měla začít hýbat. Tělo totiž sice nemá úplně obří velikost, zato má vysokou míru třesu, sulcovatosti a rozplyzlosti... a tak jsem si to říkala, říkala a říkala... jednou  jsem se dokonce objednala na svůj starý známý spinning, který mě sice moc bavil, ale na další hodinu jsem se prostě neobjednala... pořád mi to nějak "nevycházelo" s hlídáním... prostě staré známé vymlouvání se sama sobě. Dokonce jsem i sama sebe prokoukla, ale ani to nepřineslo žádné ovoce...

Včera mi psala kamarádka, jestli bych s ní nešla na bodystyling. Noooo to se mi moc nehodí kvůli Květákovi. Milovaný jede přeci  na trénink a mámě říkat nechci, aby ho ZASE hlídala... pak jsem otevřela stránky cvičebny, co že to vlastně ten bodystyling je, o co přijdu... hmmm posilování celého těla, nesložité aerobní sestavy. A dost výmluv, Milovaný si vezme Květáka na trénink a já půjdu zpevňovat svoje tělo! Aerobik sice nesnášim, ale nesložité sestavy snad zvládnu, ne? A tak jsem kamarádce napsala kladnou odezvu a v tu chvíli  mě začaly bolet nohy, jako bych to už měla za sebou.

V půl 6 jsem se navlékla do dlouho zanedbávaných tepláků, učesala jsem si fešného bobíka a nalakovala si ofinku, aby mi to při tom posilování slušelo, před barákem jsem si zapálila poslední cígo před popravou a vyrazila jsem...

Ach můj bože! Za co? To byla normální hodina aerobiku občas obohacená o nějaké to posilování... teklo ze mě jako bych běžela maraton, ofinka byla po deseti minutách minulostí. To byl nápad! Jsem si představovala, že se budu většinu hodiny válet na zemi a snažit se udržet různé části těla ve vzduchu...

Už léta vím, že v cvičení mi dělá problém zkoordinovat nohy a ruce, proto ruce vždy vynechávám. Včera to nešlo, cvičitelka si mě nějak všimla (při mé výšce se není čemu divit, ač jsem se uklidila do zadní řady) a pokaždé na mě jukla a zahlásila: "Ruce! Ruce!". Jak jí vysvětlit, že to můžu dělat dobře nohama, ale jak zapojim ruce, tak to nedělá dobře ani spodní ani  horní část??? Jako snažila jsem se, ale prostě mi to nejde...

Po 15 minutách cvičení jsem zjistila, že frajerky kolem mě ví, co mají cvičit, ještě dřív, než to cvičitelka hlásila. Pojala jsem podezření, že cvičíme nějakou sestavu. Mé podezření se ukázalo za ještě více pravdivé, než jsem myslela, když cvička zahlásila: "A teď ty dvě sestavy spojíme!!!!". Ahaaaa, tak my už jedeme druhou sestavu!!! A v tu chvíli mi to došlo: "Tady já nemám co dělat."

Třešničkou na dortu celé té hodiny byla přední stěna celá ze zrcadla. Takže jsem měla ještě vizuální zážitek sama ze sebe. Zezačátku jsem si říkala, že to není tak hrozné. A pak jsem to rozpohybovala a názor jsem byla nucena přehodnotit.

S vypětím všech sil jsem to nějak přežila až do konce. I na to válení na zemi došlo v posledních minutách. Zatleskala jsem sobě i ostatním a tím jsem skončila. Zjistila jsem, že jedna jediná osoba byla horší než já - jakási mírně mentálně postižená dívčina, která prý chodí na to cvičení už rok a pořád dělá vše špatně. Ale ona to alespoň dělala s úsměvem ve tváři. Roztomilé, že jí to aspoň baví.

Právě jsem si nastudovala nový rozvrh spinningu a zase se vrátím ke své staré známé klasice. V mém případě se být nevěrná sportu nevyplácí. Už jsem zkusila kdeco, ale stejně se vždy vracím ke svým dobrovolným sportovním počátkům. Ale i když to vím, mám tendence jednou za čas zkusit něco nového, abych zjistila, jak báječné je to staré!!! (Pořád ještě opravdu mluvím o sportu) :o)))

Cvičení zdar!

pátek 5. září 2014

Velký školkák

Od prvního září vidím všude jen fotky, příspěvky, články na téma školka a škola. Už je to docela otravné, ale to mi nezabrání v tom, abych jeden takový příspěvek také nevytvořila :o)))

Květák už je od února zkušený školkový mazák. Ač se pro něj ve státní školce nenašlo místo, neminulo ho to. A nás taky ne, museli jsme zaplatit soukromou. V únoru to byl tedy docela boj. Květákovi se už od začátku očividně nelíbila paní majitelka, ředitelka, učitelka - vše v jednom. Takže víc jak půl rok do školky nechodil s nadšením, někdy to byl dokonce řev.

Na jaře se na nás usmálo štěstí (bylo teda kurva na čase) a byl přijat do státní školky s nástupem od 1.9.2014. Uteklo to jako voda, v pondělí švihal.

Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem pár dní před nástupem zjistila, že první týden by děti měly chodit do školky pouze do deseti hodin, aby si zvykly. Dokonce tam i preferovali, aby rodiče první dny s dětmi zůstali ve školce!!! Prosím??? Byla jsem docela vytočená. Hlavně kvůli tomu, že se to člověk dozví na poslední chvíli a ještě ani ne ze strany školky.

A tak jsem se jim na to vyprdla. Řekla jsem, že Květák už je školkou políbený a že si ho rozhodně nebudu učit na to, že s ním budu ve školce vysedávat. To úplně popírá podstatu školky a dítě si akorát hned zkraje zvykne na něco, co nikdy nemůže fungovat více než pár dní.

Takže jsem v pondělí přivedla Květáka, rozloučila jsem se s ním, učitelce jsem řekla, že jdu domů a přijdu si pro něj v deset, ale že v úterý už bude do oběda a ve středu i na spaní, protože prostě musíme chodit do práce... moc nadšeně se netvářila, několikrát mi naznačovala, že to není dobrý nápad, ale nehla se mnou.
Já sama snad nejlíp znám své dítě a jaké jsou jeho možnosti...

A výsledek mé rebelie? :o)))
Ten nejlepší - Květák úplně v pohodě. Dneska je na spaní ve školce třetí den a spí tam jak špalek, učitelky ho chválí, že je šikula. Žádný pláč, sežere, co dostane... prostě miláček.

Jsem na něj pyšná. A hlavně se mi hrozně ulevilo, že mi případné neúspěchy nemůže učitelka omlátit o hlavu, že jsem moc spěchala :o)))

Dneska mám nahlášený první školkový úraz našeho malého montéra, který strká prsty, kam nemá. A takové to bude už pořád :o)))

Každopádně na to chválení bych si brzy zvykla...

A je to. Školkový příspěvek už mám také ve svém repertoáru :o))

pátek 29. srpna 2014

Děda versus technika. Někdo krutě prohrává!

Tak jsem včera po dlouhé době zavítala na návštěvu k prarodičům. Měla jsem trochu výčitky, protože co chodím do práce, už není  na návštěvy tolik času jako na mateřské.

Po obvyklém stravovacím maratonu, kdy se babička snažila do mně nacpat jídla, jako bych od poslední návštěvy nejedla, jsem se na chvíli odvalila k telce, abych si odpočinula a viděla alespoň kousek své milované Ulice (je to taková moje televizní neřest) :o)

Jelikož Květák pořád pobýhal a halekal po bytě, musela jsem se spokojit s tím, že uvidím jen hýbající se obrázky a občas nějaké to slovo, ze kterého jsem se snažila odvodit, o čem asi rozhovory jsou... ale pořád mě tam něco rušilo. Něco vadilo...

Po chvíli Květák na chvíli vypadnul z obýváku a já kousek rozhovoru slyšela pořádně. Zjistila jsem, že nějaký chlápek do toho kecá a popisuje probíhající situaci - "Libor se zvedá a odchází od snídaně", "Lumírova kancelář, sedí Hložánek, Mastný a Lumír", "Hložánek klopí zrak."... ani jsem nevěděla, že taková funkce na telce existuje... ale dost mě udivovalo, proč to tam staříci maj nastavené, oba vidí přeci dobře...

Po chvíli jsem to vzdala a vrátila se k čilému hovoru v jídelně. A ptám se dědy, co to tam mají  nastaveno za program pro slepce a proč?
"To nám tam naskočilo samo. Nevím, co si to zase vymysleli. Kecaj nám skoro do každýho programu..."
"Dědo, to sis tam musel nastavit. My to nemáme."
"Ne, já nic nenastavoval. To oni. Víš, jak nás to s babičkou štve? Pořád na toho chlapa pořváváme, proč nám to popisuje, že to přece vidíme!". Zajímalo by mě, koho myslel tím "oni". Asi nějaký skřítky uvnitř telky, kteří se baví tím, že jim vyprávěj, co zrovna viděj? Nějací permoníci nasírači?
Šla jsem do kolen...

Vrátila jsem se do obýváku, po  pěti minutách jsem přišla, že už to tam nemají a děda byl spokojený. Ale dostal mě, když se přiznal, že na televizi takhle koukají už půl roku!!!!!!!!!!!!!! Prostě to vzali jako fakt, ani se o tom s nikým nebavili, prostě jen doma při sledování pořadů neznámému chlapíkovi  nadávali do blbců...

Můj děda, který má email, funguje na internetových aukcích! Měla jsem o jeho dovednostech lepší mínění :o)) ještě že mně má a já mám svou slabost pro Ulici, jinak by se na to přišlo až o Vánocích při sledování pohádek :o)))

úterý 26. srpna 2014

Stanování

Tak jsme se s Kadeřnicí rozhodly využít jednoho z posledních letních víkendů a vyrazily jsme pod stan do kempu. Milovaný měl pracovní víkend a sestra se zcela náhodně zase po delší době sama dožadovala Květáka na noc.

Takže pátek volný! Žádné chůvičky a odbíhání do stanu, abych zkontrolovala, jestli dítě opravdu spí a chůvičky nelžou, když mlčí...

Přijely jsme už někdy v půl 4 a než jsme se dostaly k postavení stanu, měly jsme už tři malý piva... Já jsem byla pro aspoň malou procházku, ale Kadeřnice se odmítala hnout. A já nenaléhala. A tak jsme si užily večer jak za starých časů...

Ale ty následky! Ráno mě probudily hrozné křeče v břiše. Ještě že kousek od stanu bylo křoví, protože na záchod bych to nestihla ani náhodou! V předsíni stanu nablito. Kadeřnice to nějak nezvládla! Ještě že to nevyhodila vevnitř.

V deset dorazil natěšený Květák a čekaly na něj dvě pěkné zdechliny. Ale na výlet parníkem jsme ho vzaly, jak jsme slíbily. To byl tedy výlet. Celý den střídavě bylo zle mně nebo Kadeřnici. Obě jsme se věčně sháněly po záchodu, každá z jiného důvodu. Jediný spokojený byl Květák :o))

Navečer jsme se konečně vzpamatovaly a já byla schopná i jíst a pivo jsem si taky zkusila dát... Květák si mezitím našel nevěstu a ještě za tmy jsem ho honila, aby šel konečně spát. Lítal po kempu jak zběsilej. Ulehla jsem s ním a už se nevrátila. Prostě jsem na dvě akce za sebou už vážně stará!

Každopádně Kadeřnice se nějak zmátořila a do stanu se vrátila ve 4 ráno...

Já druhý den odpočatá, s Květákem už v 8 ze stanu venku. V 9 už jsem za sebou měla první mač v pingpongu. Vítězný samozřejmě.

Celou neděli bylo nic moc počasí, ale když jsem viděla spokojeného Květáka se svou  nevěstou, domů jsem nijak nepospíchala...

A teď jen s hrůzou čekám, jestli nezačne být nemocný. Věčně se tam někde válel v mokré trávě, hrabal se v loužích a příští pondělí nastupuje do státní školky, tak potřebuju, aby byl fit... Snad to ustojí :o)

středa 20. srpna 2014

Hubnu do oteplovaček!

Proč pořekadlo "Rychle nabyl, rychle pozbyl." neplatí i o kilech??? V jiných nežádoucích oblastech to platí perfektně. V této bohužel je úspěšnost na nule. Alespoň u Jarmilky... :o(

Takže jsem si sice letošní léto pořádně užila, co se gurmánské stránky týče. Ale ty následky!!!
Čtyři kila od začátku července! Slušnej výkon, nemyslíte?

A jelikož se poslední dobou ochladilo a já zahodila volné plátěné kalhoty a navlíkla zase džíny, začala být otázka "Co s tím, Jarmilko, hodláš provést?" dost aktuální. Jarmilka je od přírody tvor nedisciplovaný a s vůlí slabou a potřebuje nad sebou nějaký bič!

A tak jsem se rozhodla a přihlásila se do jednoho nejmenovaného projektu a od pondělka jsem započala jíst podle jídelníčku jimi sestaveným. Je to na měsíc a trpím od prvního dne! V ohlasech na toto hubnutí jsem četla, že lidi měli problém sníst takové množství. Tak to mě upokojilo... jenže realita je taková, že jsem asi oproti zbytku populace výrazně žravější. Mám pořád hlad a od pondělka už čekám, až se ten  můj žaludek tedy trochu smrskne a přestane skuhrat...

A ty jídla!!! Bože! To opravdu někdo dobrovolně jí ovesné vločky? Možná by to ani nebylo tak hrozné, kdybych si to mohla dát s něčím jiným než bílým jogurtem. A bože, co je to arašídové máslo? Větší hnus jsem v životě nejedla. Dneska jsem chleba namazaný tímto hnusem vyhodila do koše. Huba celá slepená, ani jsem nezjistila, jestli je to sladké nebo slané...??? A dneska mě čeká setkání se sardinkami v rajčatové omáčce, což bude mé poslední jídlo v tomto dni. Prostě finále jak má být...

Jelikož jsem si k té dietě musela koupit nějaký drink a vitamíny za téměř dvojku, tak jsem si říkala, že bych to ten  měsíc měla vydržet. Ale odehrává se ve mně velký boj, co vám budu povídat... Jako tonoucí stébla se chytám neděle, kdy je volný den a můžu se najíst, čeho budu chtít.

Naštěstí mi od pondělka splasklo břicho, tak snad ten výsledek nějaký bude. Já chci být zase mladá, krásná a netlustá! A s tím třetím jediným můžu něco aktivně dělat. Tak dělám :o))

středa 13. srpna 2014

PROČ????

Musím říct, že s Květákem jsem fakt měla štěstí. Když vidím ostatní děti, tak on je zlatíčko. Někdy je to sice náročné, ale pořád jsem na tom dobře...
Odmala si sám vyhraje, takže nepotřebuje mojí nonstop pozornost. Vlastně jsem na mateřské přečetla tolik knížek, jako nikdy ne... a teď toho nejvíc přečtu, když Květák onemocní (což bohužel bývá docela často). Ani není nijak extrémně vzteklej. Ne že  by to neuměl, ale není to tak často. Nikdy jsem nezažila, že bych ho odněkud musela odtáhnout válejícího se po zemi v záchvatu vzteku. Když mu v krámu řeknu, že něco nebudeme kupovat, tak když podám dostačující vysvětlení, vezme to.
Je velice společenský. Někdy bych řekla až moc. Takže si všude hned najde kamarády, i když je vidí poprvé. Bohužel je mu jedno, jestli jsou to i o hodně starší děti a mně je ho pak líto, když vidím, jak za těma staršíma lítá a oni na něj serou :o))))

Ale teda to mluvení! To je extrém! To dítě nezavře hubu. Vlastně si celou dobu, co spolu teď strávíme, pořád jen povídáme. Neustálé otázky a komentáře a jakmile se na chvíli odmlčím, tak hned přijde: "Mami, proč nemluvíš?". Někdy jsem z toho už unavená. Chvíli bych klidně pomlčela, ale to on nějak nedokáže pochopit...
Obávala jsem se období PROČ a už jsem začala mít naděje, že budu jedna z těch šťastných, která toho období nezažije, protože jeho vrstevníci už měli toto období za sebou a u nás ani náznak...

Ale přišlo to. Nečekáno, nezváno, s pomalým startem. Začalo to tak, že se na všechno ptal, co to je... pak začal přicházet na chuť barvám. Takže u všeho chtěl vědět, jak se jmenuje barva. Jakmile bylo něco pruhovaného, byl v prdeli, protože nevěděl barvu :o)) a pak se přidalo sem tam PROČ. Ale pořád to bylo v pohodě. Žádné PROČ 10x za sebou, jak jsem to znala od ostatních... prostě přišlo PROČ, následovala odpověď a konec... a teď už se nám to začíná nějak cyklit... občas mi z toho pěkně jebe a to s ním netrávím tolik času :o))
Zažila jsem, že někomu něco tvrdil a když ten se ho zeptal proč, tak Květák s klidem vysvětlil, že protože to řekla maminka. Bohužel při konverzaci s maminkou tohle pravidlo neplatí!!!

PROČ, ptám se?

úterý 12. srpna 2014

Zpět???

2012??? To jsem tu tak dlouho nebyla?
Moc moc se omlouvám případným čtenářům, kterým moje nepřítomnost mohla způsobit nějakou psychickou újmu... a že jich určitě bude :o))

Prostě se mi nechtělo psát, neměla jsem o čem a tak jsem postupně blog vypustila ze své hlavy a ani jsem si nevzpomněla... když už občas ano, tak jsem opět neměla o čem a nechtělo se mi... prostě obvyklé výmluvy.

Ale jsem připravená se vrátit zpět! Pokud to tedy ještě někoho zajímá...

Takže co nového? Květákovi bylo rok a půl, když jsem tu psala naposledy. Takže největší novinkou je, že je mu už tři a půl a má se čile k světu. Jistě vás občas obšťastním jeho neustálými hláškami. Některé opravdu stojí za zaznamenání. Jeho největší dominantou je totiž právě mluvený projev. Huba se zavře pouze společně s očima a ani to není úplně jistota :o))
Prostě se nenudíme.

Mezi mnou a Milovaným asi žádné změny. Mateřskou dovolenou jsem zvládli, řekla bych, vcelku dobře, co se našeho vztahu týče. Jako ne že by to bylo úplně růžové ale v únosné míře.

A moje novinka - od února jsem se vrátila do starého zaměstnání. Už jsem zase finančně soběstačná a tentokrát i vcelku spořivá!
Návrat proběhl v poklidu.  Zaplula jsem zpět, jako bych neměla žádnou tříletou pauzu. Prostě ty tři roky doma neměly šanci přebít osm let v práci. Poprvé jsem sem vešla a cítila jsem se úplně přirozeně.
Horší to bylo s nastartováním mozkových závitů... asi si to dovedete představit. Po třech letech papání, kakání, spinkání a venčení se na hřištích bylo docela náročné mozek zase přeučit na účetnictví. Ale po více jak půl roce se zase začínám cítit jako "inteligentní" bytost a snad se to bude ještě zlepšovat...

No to by na první článek po dvou letech mohlo stačit.
Na blogu jsem byla vždy nejvíce aktivní v dobách, kdy jsem pracovala, tak snad do těch kolejí opět zapluju!

Hezký den,

Vaše Jarmilka :o))))