pondělí 22. září 2014

Domácí teror

Od té doby, co jsem začala zase psát, jsem vás ošidila o svou matku a to si rozhodně nezasloužíte :o))
Takže jdu na to.

Musím říct, že jsem byla naivní. Myslela jsem si, že její prudění, který začalo s narozením Květáka, časem odejde. Že jak bude větší a větší, tak už nebude mít tolik potřebu ho tolik "chránit" a u všeho mi radit. To jsem se ale krutě zmýlila. Jen se změnila témata, ne však doba strávená probíráním těch témat. Dokonce bych řekla, že je to možná teď i o něco horší. Dřív řešila jen Květáka, teď už se pustila i do našeho soukromého života.

I jsem si myslela, že třeba časem otupím a nechám jí vykecat se a budu si myslet o prdeli. Jenže to se taky nestalo. Pořád vybuchuji. Teď už mi stačí jen náznak prudění a už mám naběhlou žílu a zvyšuju hlas. Co bych dřív přešla, mně teď vytáčí do ruda...

Oblíbená témata z poslední doby: Květák a nošení košilky, Květák a jeho bačkory, Květák a jeho zdraví, prodávání a hledání nového bytu + rubrika "různé".

Řekli byste si, že košilka je věc, která se řeší na podzim, v zimě a na začátku jara. A v tomto období Květákovi košilku dávám neustále, takže by ani nebyl prostor pro hádky. Ale u nás to tak není! U nás se hádky o košilce odehrávají hlavně v létě! Ano, ano v létě. Moje matka má pocit, že když se v létě ochladí (což znamená cca 20 stupňů), tak mu mám dávat košilku. A já samozřejmě mám pocit zcela opačný. Jako jsem magor nebo co? Kdybych viděla ve svém okolí děti s košilkama, tak bych o tom možná i přemýšlela, že bych mu jí přeci jen dávat mohla. Ale už teď jsem kamarádkám se stejně starými dětmi k smíchu, že Květáka moc navlíkám a mojí mámě to stejně není dost!
Teď od neděle je nemocný a co myslíte? Je to tím, že v sobotu neměl košilku! Moje máma ihned určila příčinu problému. To že začal kašlat už v pátek, nebere jako relevantní argument. Dále oponuji tím, že košilku v sobotu ráno měl, ale pak se tak oteplilo, že měl zpocený záda, tak jsem mu jí prostě sundala. I to  je špatně, měla jsem mu radši převléknout triko a nechat tu košilku (nevím, jestli myslela tu propocenou košilku  nebo očekávala, že mám sebou zásobu čistých košilek v batohu)... a tak to jde a půjde pořád a pořád.

Bačkory. No ani nevim, jestli se mi na téma bačkory chce vůbec něco psát. Tahle kauza se táhne od Květákova roku, kdy začal chodit. Učitě už tu bylo něco napsáno... o to víc to řešíme, co začal Květák chodit do školky, protože najednou je bačkor potřeba dvakrát tolik - na doma a do školky. Ani si nedovedete představit naší chodbu, kde skladujeme boty - všude samý bačkory. Když už Květákovi nějaké koupím, jsou špatné. A jelikož cena bačkor není nijak vysoká, tak máma nakupuje svoje vlastní bačkory. Asi s dvojema jsem jí už vyhodila.
Když už tu tak píšu o bačkorách, tak letošní letní obuv byla taky výživná. Koupila jsem před létem jedny sandále ve výprodeji a že bude mít ještě plátěný kecky a gumové nazouváky a to bude na léto bohatě stačit. Léto skončilo, už vím, že by to bohatě stačilo, ale sandály mám další troje a jedny jsem věnovala. A zimní boty se začnou řešit za chvíli. Už jsem tedy zaznamenala nějaké známky toho, že máma už o zimě přemýšlí: "Taky budeme muset Květákovi objednat nějaký kožený boty na zimu!!!". Úplně se děsím toho, až to rozjedeme naplno...

Květák a jeho zdraví jde víceméně ruku v ruce s nošením košilky a bačkor a bot... za každou nemoc může absence košilky nebo že chodí doma bos... plus přidává hlášky - "Musíte na něj dávat pozor.", "On je takovej citlivější." a podobně... protože kdyby mi to neříkala, tak bych na to dítě úplně srala...

Prodej bytu. To je taky výživné. Nedokáže pochopit, že abychom mohli koupit nový byt, musíme nejdříve prodat ten starý. Nedokáže pochopit, že někdo nechce byt pronajímat ale prodat. Tuhle se byli po delší době podívat na byt zájemci. Neměla jsem jí to říkat. Za pár dní mi do mailu poslala aktuální možnosti bytů ke koupi v Městečku, které by odpovídaly našim (čti jejím) požadavkům. A kolikrát mi kvůli tomu volala, protože já jsem se na to podívat nechtěla a už vůbec jsem nechtěla si nic nezávazně zarezervovat... prostě jsem se nechtěla vnadit, dokud nevím, že něco prodávám. Nic z toho samozřejmě nebylo...

Do rubriky různé bych  třeba zařadila včerejší debatu o deštníku. Moje máma nosí v dešti deštník. Já  ne. Nesnáším deštníky. Ale protože ona v dešti používá deštník, tak je to ta nejlepší varianta ochrany před mokrem. Tudíž ho mám používat i já. Co na tom, že nechci???

Už jsem jí jednou vyhodila z bytu, ale stejně to nemá žádný efekt. Ona se ani neurazí. Minimálně ne na dlouho. Občas se stane, že mi 3 dny nezavolá, což má být asi forma jejího trucu. Ale to je málo!

Asi budu trpět ještě dlouho. Minimálně do té doby, než prodáme a koupíme nový byt, pokud bude vyhovovat jejím představám. A než Květák bude dospělej a bude se starat sám o sebe. Pak si bude prudit přímo jeho (a možná se k ní v té době přidám, přeci jen jsem realistka. Odříkaného chleba největší krajíc). A to je ještě hodně dlouhá štreka!

středa 10. září 2014

Cvičení zdar!

Jsem si tak říkala, že bych se zase měla začít hýbat. Tělo totiž sice nemá úplně obří velikost, zato má vysokou míru třesu, sulcovatosti a rozplyzlosti... a tak jsem si to říkala, říkala a říkala... jednou  jsem se dokonce objednala na svůj starý známý spinning, který mě sice moc bavil, ale na další hodinu jsem se prostě neobjednala... pořád mi to nějak "nevycházelo" s hlídáním... prostě staré známé vymlouvání se sama sobě. Dokonce jsem i sama sebe prokoukla, ale ani to nepřineslo žádné ovoce...

Včera mi psala kamarádka, jestli bych s ní nešla na bodystyling. Noooo to se mi moc nehodí kvůli Květákovi. Milovaný jede přeci  na trénink a mámě říkat nechci, aby ho ZASE hlídala... pak jsem otevřela stránky cvičebny, co že to vlastně ten bodystyling je, o co přijdu... hmmm posilování celého těla, nesložité aerobní sestavy. A dost výmluv, Milovaný si vezme Květáka na trénink a já půjdu zpevňovat svoje tělo! Aerobik sice nesnášim, ale nesložité sestavy snad zvládnu, ne? A tak jsem kamarádce napsala kladnou odezvu a v tu chvíli  mě začaly bolet nohy, jako bych to už měla za sebou.

V půl 6 jsem se navlékla do dlouho zanedbávaných tepláků, učesala jsem si fešného bobíka a nalakovala si ofinku, aby mi to při tom posilování slušelo, před barákem jsem si zapálila poslední cígo před popravou a vyrazila jsem...

Ach můj bože! Za co? To byla normální hodina aerobiku občas obohacená o nějaké to posilování... teklo ze mě jako bych běžela maraton, ofinka byla po deseti minutách minulostí. To byl nápad! Jsem si představovala, že se budu většinu hodiny válet na zemi a snažit se udržet různé části těla ve vzduchu...

Už léta vím, že v cvičení mi dělá problém zkoordinovat nohy a ruce, proto ruce vždy vynechávám. Včera to nešlo, cvičitelka si mě nějak všimla (při mé výšce se není čemu divit, ač jsem se uklidila do zadní řady) a pokaždé na mě jukla a zahlásila: "Ruce! Ruce!". Jak jí vysvětlit, že to můžu dělat dobře nohama, ale jak zapojim ruce, tak to nedělá dobře ani spodní ani  horní část??? Jako snažila jsem se, ale prostě mi to nejde...

Po 15 minutách cvičení jsem zjistila, že frajerky kolem mě ví, co mají cvičit, ještě dřív, než to cvičitelka hlásila. Pojala jsem podezření, že cvičíme nějakou sestavu. Mé podezření se ukázalo za ještě více pravdivé, než jsem myslela, když cvička zahlásila: "A teď ty dvě sestavy spojíme!!!!". Ahaaaa, tak my už jedeme druhou sestavu!!! A v tu chvíli mi to došlo: "Tady já nemám co dělat."

Třešničkou na dortu celé té hodiny byla přední stěna celá ze zrcadla. Takže jsem měla ještě vizuální zážitek sama ze sebe. Zezačátku jsem si říkala, že to není tak hrozné. A pak jsem to rozpohybovala a názor jsem byla nucena přehodnotit.

S vypětím všech sil jsem to nějak přežila až do konce. I na to válení na zemi došlo v posledních minutách. Zatleskala jsem sobě i ostatním a tím jsem skončila. Zjistila jsem, že jedna jediná osoba byla horší než já - jakási mírně mentálně postižená dívčina, která prý chodí na to cvičení už rok a pořád dělá vše špatně. Ale ona to alespoň dělala s úsměvem ve tváři. Roztomilé, že jí to aspoň baví.

Právě jsem si nastudovala nový rozvrh spinningu a zase se vrátím ke své staré známé klasice. V mém případě se být nevěrná sportu nevyplácí. Už jsem zkusila kdeco, ale stejně se vždy vracím ke svým dobrovolným sportovním počátkům. Ale i když to vím, mám tendence jednou za čas zkusit něco nového, abych zjistila, jak báječné je to staré!!! (Pořád ještě opravdu mluvím o sportu) :o)))

Cvičení zdar!

pátek 5. září 2014

Velký školkák

Od prvního září vidím všude jen fotky, příspěvky, články na téma školka a škola. Už je to docela otravné, ale to mi nezabrání v tom, abych jeden takový příspěvek také nevytvořila :o)))

Květák už je od února zkušený školkový mazák. Ač se pro něj ve státní školce nenašlo místo, neminulo ho to. A nás taky ne, museli jsme zaplatit soukromou. V únoru to byl tedy docela boj. Květákovi se už od začátku očividně nelíbila paní majitelka, ředitelka, učitelka - vše v jednom. Takže víc jak půl rok do školky nechodil s nadšením, někdy to byl dokonce řev.

Na jaře se na nás usmálo štěstí (bylo teda kurva na čase) a byl přijat do státní školky s nástupem od 1.9.2014. Uteklo to jako voda, v pondělí švihal.

Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem pár dní před nástupem zjistila, že první týden by děti měly chodit do školky pouze do deseti hodin, aby si zvykly. Dokonce tam i preferovali, aby rodiče první dny s dětmi zůstali ve školce!!! Prosím??? Byla jsem docela vytočená. Hlavně kvůli tomu, že se to člověk dozví na poslední chvíli a ještě ani ne ze strany školky.

A tak jsem se jim na to vyprdla. Řekla jsem, že Květák už je školkou políbený a že si ho rozhodně nebudu učit na to, že s ním budu ve školce vysedávat. To úplně popírá podstatu školky a dítě si akorát hned zkraje zvykne na něco, co nikdy nemůže fungovat více než pár dní.

Takže jsem v pondělí přivedla Květáka, rozloučila jsem se s ním, učitelce jsem řekla, že jdu domů a přijdu si pro něj v deset, ale že v úterý už bude do oběda a ve středu i na spaní, protože prostě musíme chodit do práce... moc nadšeně se netvářila, několikrát mi naznačovala, že to není dobrý nápad, ale nehla se mnou.
Já sama snad nejlíp znám své dítě a jaké jsou jeho možnosti...

A výsledek mé rebelie? :o)))
Ten nejlepší - Květák úplně v pohodě. Dneska je na spaní ve školce třetí den a spí tam jak špalek, učitelky ho chválí, že je šikula. Žádný pláč, sežere, co dostane... prostě miláček.

Jsem na něj pyšná. A hlavně se mi hrozně ulevilo, že mi případné neúspěchy nemůže učitelka omlátit o hlavu, že jsem moc spěchala :o)))

Dneska mám nahlášený první školkový úraz našeho malého montéra, který strká prsty, kam nemá. A takové to bude už pořád :o)))

Každopádně na to chválení bych si brzy zvykla...

A je to. Školkový příspěvek už mám také ve svém repertoáru :o))