úterý 16. prosince 2014

Kulturní zážitek

Květák má za sebou svou první vánoční besídku. A že to tedy byl kulturní zážitek, to vám povím...
Vzhledem k tomu, že byl včera ve školce po 14 dnech, tak jsem ani velká očekávání neměla a to se také ukázalo jako správné.

Na besídku  jsme s Milovaným vyrazili oba. Já kvůli tomu jela z práce o dvě hodiny dříve, aby učitelky viděly, že matka Květáka není jen nějaký mýtus či osoba ve stylu paní Kolombové.

Čekali jsme tam pár rodičů, ale záplava dvojic rodičů doprovázených dvojicemi babiček nás dost zaskočila. Některé rodiny to berou tedy zodpovědně.

Bylo znát, že to byla první vánoční besídka, které jsme se jako rodina zúčastnili. Vlezli jsme do třídy a tam hromada dětí v košilích, fešáckých kalhotách, šatečkách, sukýnkách a mezi nimi velice vynikal náš malý socánek v oranžovém triku s obrázky a nápisem "It is party time", či něco takového a k tomu krásně vynikaly nejhorší tepláky, co náš syn vlastní, a má je ve školce v pytlíku jako ty náhradní, co mi doma nebudou chybět, kdyby se stala ve školce nějaká nehoda. A kurva! Tak to mi vůbec nedocvaklo, že bych ho měla vyfešákovat. A kde má svoje fešácký  nový tepláky, které jsem mu ráno posílala do školky? No tak ty jsem v narvaný šatně opravdu nenašla. Asi je někam zahodil a proto si musel vzít ty náhradní .o(( (jen takový mezisoučet - v tuto chvíli jsme v mínusu s jedním pyžamem a jedněmi teplákami - ježiš, jak se to skloňuje???).

A Květák, nevědom si svého společensky nevhodného oblečení, se během celé besídky pořád cpal dopředu. Foťáky cvakaly, kamery vrčely... kdyby tam alespoň něco předvedl... jenže on většinu besídky stál a koukal, občas otevřel pusu, když mu nějaká sloka přišla povědomá, kousal si nehty, dělal ksichty nebo se nekoordinovaně klátil připomínajíce nějakého retarda (tipuji, že to byl pokus o tanec. Asi bude po tatínkovi)

Prostě opravdu kulturní zážitek :o))

Každopádně jsme mu ze zadní části třídy stále mávali a tleskali a ukazovali, že je jednička. Očividně ho to těšilo. Ještě nemá vypěstovanou sebekritiku, což je na jednu stranu dobře :o))

45 minut nás tam nechali vycukat a pak byl konečně konec. Ale k našemu překvapení se stále nikdo neměl k odchodu a začalo se kafíčkovat, některé maminky donesly cukroví (hmmm, tak to mě taky ani nenapadlo) a začaly se utvářet konverzující hloučky. Hmmm, tak to  není nic pro nás. A když Květák zavelel, že už chce domů, tak jsme jako první zdrhli.

A aby věděl, že byl opravdu "šikovný", za odměnu jsme ho vzali do pizzerie.

Tak snad příští rok se nám to povede víc. Všem třem :o))

čtvrtek 11. prosince 2014

Děda za všechny prachy!

Květák je už druhý týden doma nemocný. A jelikož počet skutečně odpracovaných dní je přímo úměrný dosažené mzdy, v pondělí ho Milovaný odvezl ke tchýni na tři dny. Květák se těšil, tak jsem ani neměla moc velké výčitky svědomí...

Před odjezdem jsem ho objímala, jakoby odjížděl na měsíc a ne na necelé tři dny.
"Květáku, bude se mi stýskat.", šeptám mu do ouška.
"A proč, mami? Vždyť budeš v práci.", uzemní mou sentimentální náladu.

To byla sice pravda, ale i tak jsem si volné podvečery užila. Sice u pečení cukroví, ale v klidu, u filmu...

No a včera se vrátil. Po cestě od babičky mě s Milovaným vyzvedli v práci. Už v autě mi Květák stihl předříkat novou písničku (není to chyba, on nezpívá, ale předříkává :o)), kterou se naučil - Běží liška k táboru. Kdyby jí uměl aspoň celou... ne, on odříkává jen konec a to ještě v upravené verzi: Ježek za ní pospíchá, že jí prdel rozpíchá!

Hned je mi jasné, odkud vítr fouká. Dědek. Ne nadarmo mu jinak než dědek nikdo z rodiny neřekne. Už od miminka pořád hlásí na Květáka: Řekni prdel! Od doby, kdy Květák začal mluvit a všechno opakovat už to taková sranda není. Pro všechny kromě něho.

Doma kulturní zážitek pokračuje další říkankou: Hop, hop, hop, dědek bábu kop!
Taky bych někoho kopla. Hádejte koho?

Nejhorší je, že Květák to předříkává s takovou hrdostí a potěšením! Když jsem se ho snažila opravit, že to děda spletl, že se říká pytel a ne prdel, tak se skoro rozbrečel!

Už kolikrát jsem s dědkem o tom mluvila, ať si nechá tyhle průpovídky na jindy a ne před vnukem, že všechno opakuje a už chodí do školky... bla bla bla... jak hučet do dubu.

Ne nadarmo se říká, že v pozdějším věku se dospělý opět stávají dětmi. Na něj to tedy sedí perfektně .o((

středa 3. prosince 2014

Jak Květák a Jarmilka pekli dort...

Každoročně nadávám na Milovaného narozeniny, které má na začátku prosince... jak mu mám vybrat dárek k narozeninám a pak ještě k Vánocům? Nápady vždy trapné a malé...

Ale letos jsem to vymyslela. Navzájem si dáme k narozeninám lístky na koncert naší oblíbené kapely a bude to... to jsem ale chytrá, plácala jsem se v duchu po zádech. Ale přeci jen mi přišlo takové divné mu potřást rukou, dát mu hubana a konec...

Takže jako první plán byl společný obrázek ode mě a Květáka. No řekněte, kdo by si něco takového nepřál? Společný obrázek proto, že Květák ač téměř čtyřletý, zatím moc velké známky uměleckého talentu nevykazuje. Když před čtyřmi měsíci poprvé nakreslil "sluníčko", málem jsem si cvrnkla do spoďárů... s nástupem do školky se to začalo trochu zlepšovat... někdy už i správně drží pastelku... takže vytvořit společný výtvor byla jediná možnost. Já jsem namalovala Milovaného, Jarmilku a Květáka na procházce. Květák měl za úkol nakreslit nám oči, nos a pusu, vybarvit nám oblečení a nakreslit sluníčko nad námi a mráčky... Milovaný dopadl docela dobře. Pak se pustil Květák do Květáka a po dokončení díla si sám sebe prohlíží a  povídá: "Maminko, já vypadám strašidelně." A měl pravdu, kluk jeden. Jeho obličej vypadal jako po kontaktu s kyselinou... ale to jsem ještě nevěděla, co provede se mnou. Noooo, obrázek jsem nám pochválila, až jsem se začervenala...

Plán číslo dvě - dort. Nejsem žádná cukrářka.Současný trend pečení dortů potaženými marcipánem mě minul. Ale říkala jsem si, že když už nebude žádný dar, chtělo by to tentokrát jiný dort než nepečený ze zakysanky a piškotů (ten zvládám bravurně). A tak jsem u kolegyně vysomrovala recept na nějaký s krémem, ovocem a želé. Prý je jednoduchý. Hmmm, tak to se mi líbí... a Milovaný bude čumět, jak šikovnou a všestrannou ženu má!

Tento dárek jsem neplánovala jako společný s Květákem, ale ten se rozhodl jinak. No co, když známý malíř očividně nebude, tak aspoň v kuchyni by se mohl přiučit. Jenže byla jsem trochu v časové tísni, takže jsem na lince měla rozdělaný ještě oběd (boloňské špagety) a mleté, které jsem potřebovala namíchat na karbanátky pro kluky na druhý den.
Květákova pomoc začala tím, že mezi všechny ty krámy, přes které deska linky ani nebyla vidět, mi vylil plnou skleničku šťávy (je po mamince, chlast pořád při ruce). "Květáku, už teď jsem moc ráda, že jsi se rozhodl mi pomoct", usmívala jsem se na něj a on spokojeně na mě. Slíbila jsem mu, že bude pak něco přisypávat a míchat a začala jsem uklízet potopu. Květák nudíce se začal být nějaký aktivní a hups, polovina umytého nádobí  na odkapávači byla ve špinavém dřezu. "Květáku!", zařvala jsem. Neviňátko se na mě podívalo: "Plonim, já nechtěl. Nemáš to tu mít."...

A pak už jsme mohli začít. Ukážu Květákovi, co všechno má dát do mísy a začnu si krájet cibuli na omáčku. Jen tak tak stihnu zabránit tomu, aby Květák prášek do pečiva nasypal do mletého na karbanátky. Za chvíli vidím, že se mu povedlo narvat česnek do lisu a snaží se ho vymáčknout do krému na dort. Ještě že je takový chcípák a nemá na to dost síly... a pak už je všechno ve správných mísách a Květák má za úkol míchat. Po celých pěti sekundách už má hotovo. "Pořádně Květáku, to nestačí.", buzeruji od plotny. "Ach jo, je to těžký..."

Nějak se mi povede dodělat oběd, karbanátky i dort... uuuufff, to byla akce.

Odpoledne, když už je krém na korpusu několik hodin v lednici, udělám želé, nasypu ho na krém a zaliju. Ten je krásný! Jsem to ale šikovná! Můžu si klidně přivydělávat jako cukrářka! Hájku, třes se. Teď budou všichni jak šílený po dortech od Jarmilky!!!

Jenže ten krém mi přijde, že nějak neztuhl tak, jak jsem čekala! Snad to nevadí, zpevní to to želé...
Jenže večer zjišťuji, že ani to želé neztuhlo tak, jak jsem čekala... něco jsem snad posrala???

Ráno při odjezdu do práce ještě zkusmo zabodnu prst do želé a zjišťuji, že tam zajede. Želé prostě neztuhlo ani přes noc! Kurva!!!

V práci u kolegyně zjišťuji, že do krému se dává želatinový ztužovač a já dala ztužovač do šlehačky (prostě jediný ztužovač, o jehož existenci vím, je ten do šlehačky... takže jsem četla ztužovač a volba byla jasná) a dále se dozvím, že jsem měla koupit želatinu a ne želé!!!

Tak možná příště nooo...

Nakonec jsem dort na hodinu hodila do mrazáku a pak se to dalo i krájet. Sice to po obvodu bylo trochu zmrzlé, ale ve finále to bylo to, co mě zachránilo.

Musím ale říct, že chuťově byl výborný! Příště jdu do toho znovu, ale už tedy nakoupím ty správné suroviny :o)))

Nebylo by lepší zapojit mozkové závity a přeci jen vymyslet nějaký dárek, který se dá koupit?