čtvrtek 23. října 2014

Večírek na gauči

Tak jsme si tak včera přes den psaly s Matkou a sdělovaly si naší aktuální váhu a jak se tedy snažíme tu váhu ještě snížit. Psala jsem jí, že mým cílem je definitivně přejít z velikosti 42 do velikosti 40...

A ten samý den jsem na tom opravdu intenzivně začala pracovat...

Přijedu domů z práce, vyfasuji Květáka, Milovaný zdrhne na fotbal a já začnu dávat byt do původního stavu (ostatně stejně jako skoro každý den)... v kuchyni objevím podezřelý balíček z blízké pekárny/cukrárny. Něco takového mě vůbec nemůže rozhodit, mám přeci nějakou vůli, ne? Kouknu dovnitř - ááá kurva, je tam linecké kolečko! Moje oblíbené linecké kolečko s marmeládou, bohatě zasypané moučkovým cukrem... u  něj se tam válí obří marokánka. To je v pohodě, tu moc nemusím... s vypětím všech sil balíček zase zavírám a jdu si z lednice vyndat zbytek cottage sýra... vyražíme s Květákem na schůzi družstva a to zkurvené linecké kolečko nemůžu vyhnat z hlavy...

Schůze skončí, jdeme domů. Provedu cviky na břicho, které mi slibují v blízké době žehlící prkno. Ohřívám večeři - špagety s cuketovou omáčkou (kolečko mi pořád víří hlavou). Pověsím prádlo, vykoupu Květáka, vykoupu sebe, zalehneme k pohádce. Po skončení Květáka odlifruju do postele a je to v prdeli. Vše mám hotovo a hlavu plnou kolečka.

Někdy v půl deváté podléhám a připlížím se k balíčku. No co, jedno kolečko, takový malinkatý. Sním půlku, to se neposere...
Je to fakt báječný!!! Křehoučký, slaďoučký... to je rozhodně lepší než cukry v ovoci... ááááá s půlkou zalehnu na gauč a vychutnávám si to. Po chvíli samozřejmě vstávám a na gauč si donesu i druhou půlku...

Vstávám znovu a do misky si nasypu dýňová semínka, abych tedy měla i něco zdravého. Jsou dobrý, ale dostanu hroznou chuť na čokoládu. Ještě že tu doma nemáme... a najednou prozřu - marokánka je politá čokoládou!

Chvíli bojuji a snažím se soustředit se na běžící sitcom v televizi. Nejde to, pořád mám v hlavě tu čokoládu na marokánce. Znovu se plížím do kuchyně a kousek odlamuji a vracím se s ním na gauč. Hmmmm, ta marokánka je ale dobrá. Proč to vlastně nejím???

Jelikož je tak velká, tak jsem jí celou sežrala na několik zvednutí z gauče. Když je dílo dokonáno, znovu si  nasypu dýňová semínka. No co? Tak jsem si udělala prasečí večer. Jednou za čas mám přeci nárok, ne?

Zvoní telefon. Milovaný už se blíží a slibuje, že mi veze nějakou dobrůtku! Bože, proč????????? Modlím se, aby přivezl něco sladkého, protože to už bych si nedala. Jsem přeslazená, chtělo by to  něčím srazit. V hlavě se mi začne honit řízek. Proč zrovna řízek nevím, kde by ho asi Milovaný cestou z Prahy vzal?

Chrastí klíče v zámku a na gauči přistává pytlík z Mekáče!!!!!!!!!!!!! A tam cheesburger!!!!!!!!
A jsem v háji. Natlačim ho tam, ani nestačím přemýšlet, jestli si ho fakt dám nebo  ne.

Milovaný to dorazí tím, že dojde naproti do hospody pro pivo do džbánku. Zapiju to jedním malým, víc se mi tam už nevejde. Je mi zle, hodně zle...

Proklínám Milovaného a proklínám sebe a tu svou slabou vůli.

Jedinou mou útěchou mi jsou ty moje časté zvedačky z gauče a následné cesty do kuchyně a zpět. Aspoň trocha toho pohybu k tomu byla .o)))))

Tu velikost 40 nevidím jako reálnou. S touto morálkou budu ráda, když si udržím 42...

A takhle já si žiju...

středa 15. října 2014

Jak se dělají děti

Na cestě za novým krásnějším tělem jsem před měsícem započala třicetidenní výzvu na zadek. To znamená, že jsem denodenně dřepovala jak blbá. Každý den víc a víc. Možná to má nějaký efekt, ale já to na sobě nepoznám. Zadek mi přijde stejný jako vždy (čti rozkydlý a prostorově výrazný), ale možná stehna mám o něco méně měkké (napsat tvrdší mi v mém případě přišlo nepatřičné). Asi jsem něco dělala špatně, že se zadkem to ani nehnulo .o))) Tuto výzvu  jsem bohužel musela dva dny před jejím finálem ukončit, protože moje kolena začala stávkovat. A kvůli dvěma dnům se nezblázním...

No a co dál? Tak jsme s kamarádkou Matkou přešly na další level. Třicetidenní výzva na břicho. A tak jsem včera třetí den dělala doma sklapovačky s vidinou bříška jako žehlicí prkno.

Ale Květák je z mé nenadálé aktivity nějaký zmatený. Co se to děje? Tohle máma nikdy nedělala. Když jsem doma dřepovala, pokaždé na mě koukal a říkal: "Mami, už necvič, budou tě zase bolet nohy.". Hodný to hoch, má starost o svou maminku. Já se u toho vždy jen usmívala a snažila se přemoci touhu jeho žádosti vyhovět.

A teď mu klidně doma začnu místo dřepů předvádět něco nového. Asi mu to hodně šrotovalo v hlavě. Seděl, koukal na mě a vyptával se, proč to dělám. "Květáku, chci mít hezké bříško, víš? Tak musím cvičit."

Druhý den se to opakovalo. Ale bylo vidět, že o tom asi přemýšlel a přišel s teorií: "Ty cvičíš, abys měla něco v bříšku?"... zrovna jsem v sérii, tudíž nemohu odpovědět, tak se snažím na něj alespoň usmívat, aby věděl, že ho vnímám. "Co bys chtěla mít v bříšku? Miminko?"... Třetí den už je zcela konkrétní. "Ty zase cvičíš, abys měla v bříšku Matěje. Tak cvič." (jeho kamarád Lebkoun má bráchu Matěje, takže Květák chce taky Matěje. Má v tom jasno. Musí to být kluk a Matěj k tomu)

Je fakt, že si poslední dobou díky zvýšenému výskytu druhých sourozenců v našem okolí neustále povídáme, jak byl miminko a měla jsem ho v bříšku a jak mě potom to bříško hodně bolelo, protože už chtěl ven, a já musela jet do nemocnice, aby mu pomohli vylézt a že tehdy se narodil. U toho si prohlížíme fotky z porodnice a miminkovský. Musím mu několikrát potvrdit, že Lebkoun byl také u svojí maminky v bříšku a té pak bylo špatně a musela do porodnice a že kámoška 1 byla také v bříšku a mamince bylo špatně.... a kámoška 2 byla také v bříšku... a tak dál pořád do kola. A já si tak říkala, kdy ho napadne se zeptat, jak se vůbec ty miminka do bříška dostanou... a hlavně co mu na to řeknu...

No a tímhle se to asi vyřešilo. Květák si vymyslel svou vlastní teorii :o))
Ale je mi ho trochu líto, pořád otravuje s bráchou a teď bude mít pocit, že na tom intenzivně makám! Doufám, že to nikde nebude ventilovat..."Maminka každý večer cvičí, aby měla miminko v bříšku!". Ještě by to mohl opepřit: "Táta většinou u toho není." .o))))

Takže já cvičím, aby se mi břicho zmenšilo a Květák mi fandí, protože si myslí, že mi břicho z toho vyroste...

Tak jsem zvědavá, kterému z nás se přání vyplní!

středa 8. října 2014

Když se daří, tak se daří...

To jsem si takhle nastoupila v únoru zpět do práce a hned v prvním týdnu jsem to krásně komplikovala, protože Květák byl samozřejmě nemocný. A pak byl nemocný zase za 14 dní a pak za měsíc a pak zase za 14 dní... naštěstí někdy od dubna nastolil skoro pravidelný režim 3 max. 4 týdny zdravý a pak týden nemoc. Říkám si, že ještě štěstí, že Milovaný má krátký a dlouhý týden, takže jsem nikdy nemusela být doma celý týden.

Až tedy na jednu výjimku. Milovaný si na konci března vyrazil na každoroční týden na horách a co myslíte? Jistě, v den jeho odjezdu Květák lehl. A tak jsem musela být týden v kuse doma. Následující víkend jsem vítězoslavně psala své šéfové, že v pondělí mě může očekávat zpět v pracovním procesu. Jenže... nakonec to tak úplně nedopadlo...

Milovaný si před odjezdem na hory zakoupil dlouho chtěné kolečkové brusle. Možná už tušíte, kam se to bude ubírat dál...

Večer mi ukázal v našem 2+kk elegantní jízdu. Nikdy na tom nestál a jak mu to šlo. Prý je to skoro stejný  jako na normálních. A na těch já umím dobře. Tak mi to začalo šrotovat. Že bych si je také pořídila? Mohli bysme jezdit společně. A hups, zrovna na FB někdo nabízel v mé velikosti za pár korun. Ideální. Ozkouším, jestli mě to bude bavit (o tom, že by mi to nemuselo jít, jsem vůbec nepřemýšlela), než do toho narvu peníze...

A tak se Milovaný vrátil z hor a já už měla brusle také doma. V neděli večer, před mým návratem do práce po týdnu doma, jsem si brusle nazula a chtěla jsem Milovanému ukázat také elegantní jízdu bytem. Kdo netušil předtím, teď už musí vědět, jak to bylo dál... nebo ne?

Ukázalo se, že zřejmě nejsem tak elegantní jako Milovaný. Nebo jsem spíš nepočítala s tím, jak se to na plovoucí podlaze rozjede. A že se to rozjelo! Najednou jsem se řítila a hrozilo nabourání do police, tak jsem si chtěla přibrzdit a zahnout kolem postele, že se vřítím Květákovi do pokoje a tam se na koberci zastavím. Což možná nebyl blbý plán, ale to bych musela zabrzdit pravou nohou, na které se nacházela brzda. Místo toho jsem se snažila brzdit levou, podklouzlo mi to a já hodila záda. V první chvíli jsem myslela, že jsem si zlomila kostrč. To byla bolest! Bylo mi zle od žaludku, nevěděla jsem, jestli mám zvracet nebo brečet. Ležela jsem tam jako mrcha s těma sráčema na nohách a nebyla jsem schopná nic. Po chvíli začaly bolesti prdele odeznívat. A já si začala uvědomovat, že mě kurevsky bolí ruka. Zase návaly na zvracení.

Po chvíli se povedlo Milovanému mě zvednout, sundat mi ty ďáblovy nástroje z nohou a začít ohledávat škody způsobené na mém těle. Ukázalo se, že až na tu ruku, se zdá být vše v pořádku. S rukou jsem mohla hýbat, tak jsem doufala, že to mám jen naražené a za pár dní to bude v cajku. Jenže to začalo hrozně otékat a bolelo to jako čert.

Na pohotovost jsem samozřejmě nechtěla, že si případně  zajdu v pondělí ráno k dr... navíc Milovaný požil a Květák spal a já neřídím. Nakonec mě kamarádka přesvědčila, že bych  měla na pohotovost zajet a odvezla mě.

Ještě že jsme jely. Verdikt samozřejmě zněl - zlomenina zápěstí. Ještě jsem tam měla nějakou odlomenou kůstku... Kdybych čekala do rána, tak bych si na ortopedii asi pěkně dlouho poseděla a určitě by to bolelo ještě víc.

Mladá paní doktorka na pohotovosti usoudila, že to musíme narovnat, a píchla mi nějakou injekci. "Takže to nebude bolet?",  ujišťovala jsem se. "Nebude to bolet tolik.", dostala jsem odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet. Nakonec se ukázalo, že měla pravdu a opravdu to nebylo tak hrozné. Každopádně za příjemné  posezení se sympatickou doktorkou jsem to rozhodně nepovažovala.

Po víc jak hodině jsem z nemocnice odjížděla s velice neelegantní sádrou, která byla podivně zahnutá. A nebylo to tak hrozné, po cestě jsem si ještě pokuřovala a smála se tomu, jaké jsem tele.

V noci přišlo prozření. Injekce odezněla a bolelo to jako prase. První týden jsem se víceméně nevyspala. Milovaný byl na víc jak 4 týdny vyhnán na gauč, protože v posteli jsem spala já a moje ruka.

V pondělí ráno jsem své šéfové poslala novou sms, která absolutně rušila tu první o mém návratu.

A tak jsem si pobyla doma ještě čtyři týdny. Brusle jsou od té doby ve vyhnanství v temném koutě ve skříni. Jelikož moje máma měla plno poznámek na téma brusle, které všechny končily tím, že kdyby tušila, že si je chci koupit, tak by mi to zakázala (prý  jsem šikovná po ní. A to mě teda pěkně nasralo), tak už teď vím, že to určitě ještě zkusím. Ale zatím jsem odvahu nenašla. Vidím to spíš na příští rok a rozhodně ne na plovoucí podlaze .o)))

A ještě kvízová otázka na konec. Jakou ruku myslíte, že jsem si zlomila. Jsem pravák :o)))

středa 1. října 2014

Hubnutí...

Po přečtení posledního článku Psice se prostě musím pustit do něčeho podobného...

Já a hubnutí. To je téma, to vám povím... Prvopočátek byl už někde na základce...

Nebyla jsem tlusté dítě, takový normál... jenže ke své smůle se na mě už od základky "lepí" samé vychrtlé kamarádky. Tím pádem jsem nikdy neměla pocit, že jsem normální holka. Vždycky jsem si přišla taková oplácaná. K tomu ještě moje výška. To je jasný, že nemůžu mít stejná stehna jako moje 160 cm vysoké kámošky, když já mám 180. Ale to jsem v tý době nějak nechápala... Chce se mi plakat, když vidím fotky v patnácti, kde jsem byla jako lunt, ale v té době jsem ten pocit rozhodně neměla...

Samozřejmě na základce jsem se nesnažila hubnout, to zase ne. Ládovala jsem se stejně jako ostatní. Ale ten pocit, že jsem tlustá, jsem měla...

Pak jsem nastoupila na střední a tam hups - zase jsem si tam našla vychrtlou kamarádku, která byla navíc i docela vysoká. Pak mě seznámila se svojí partou kamarádek, vychrtlých, jak jinak :o))

A pak hups do práce, zčuchla jsem se tu s Kolegyňkou a zkuste hádat, jakou má tělesnou stavbu? No jistě... ta je snad ze všech nejvychrtlejší...

A až v práci začal můj dietový bludný kruh... Když jsem nastoupila do práce, bylo mi 20. V té době jsem držela diety ve stylu nenavečeřet se a druhý den mít propadlé břicho. Případně také parádně fungovaly prochlastané a protancované víkendy.

Jak věk šel kupředu, přestalo stačit nevečeřet... takže jsem začala zkoušet různé filuťárny dle vlastní fantazie. Jako třeba ráno jsem se snažila snídat co nejdéle, aby se mi pak ostatní jídla také posunuly (v tuhle chvíli nejsem schopná vysvětlit svou tehdější logickou úvahu, proč by to mělo být účinné), nejedla jsem žádné pečivo a maso jedla jen se zeleninou, jedla jsem jen 3x denně, zkoušela jsem nejíst po šesté, dělenou stravu podle Kořínkové jsem také absolvovala... prostě kdeco...

Sem tam něco i fungovalo, že jsem třeba tři kila shodila. Ale nic dlouhodobého.

A až ve třiceti jsem přišla na to, že všechny moje představy o dietě byly dost zkreslené a celou dobu jsem se trápila zbytečně. Objevila jsem Havlíčka. Začala jsem hubnout tím, že jsem jedla 6x denně, ládovala jsem se hned ráno po  probuzení a večer před usnutím, jedla 6x denně a světe div se - ONO TO ŠLO.

Takových roků zbytečného trápení. Přitom stačilo jíst víc :o))

Každopádně jako správná žena prostě stejně pořád nejsem spokojená. Chtělo by to shodit ještě aspoň čtyři kila! Takže už zase začínám sondovat, do čeho bych se pustila.

V mezičase si doma každý den dřepuji a chystám se na domácí cvičení na břicho.
Milovaný mi řekl, že jsem fakt prdlá, když jsem oznámila, že asi zase začnu hubnout a chci čtyři dolů. Prý budu chrastit, a abych se radši zpevnila a na hubnutí se vysrala... chrastění bych se opravdu nebála - při 183 cm mám 79 kilo, takže prostoru je tam stále dost...

Mám takový pocit, že hubnutí se vlastně stalo mým koníčkem. Ale když hubnu, tak vždy myslím na to, co všechno uvařím a sežeru, až skončím... Takové křížení zájmů to je :o)))