středa 8. října 2014

Když se daří, tak se daří...

To jsem si takhle nastoupila v únoru zpět do práce a hned v prvním týdnu jsem to krásně komplikovala, protože Květák byl samozřejmě nemocný. A pak byl nemocný zase za 14 dní a pak za měsíc a pak zase za 14 dní... naštěstí někdy od dubna nastolil skoro pravidelný režim 3 max. 4 týdny zdravý a pak týden nemoc. Říkám si, že ještě štěstí, že Milovaný má krátký a dlouhý týden, takže jsem nikdy nemusela být doma celý týden.

Až tedy na jednu výjimku. Milovaný si na konci března vyrazil na každoroční týden na horách a co myslíte? Jistě, v den jeho odjezdu Květák lehl. A tak jsem musela být týden v kuse doma. Následující víkend jsem vítězoslavně psala své šéfové, že v pondělí mě může očekávat zpět v pracovním procesu. Jenže... nakonec to tak úplně nedopadlo...

Milovaný si před odjezdem na hory zakoupil dlouho chtěné kolečkové brusle. Možná už tušíte, kam se to bude ubírat dál...

Večer mi ukázal v našem 2+kk elegantní jízdu. Nikdy na tom nestál a jak mu to šlo. Prý je to skoro stejný  jako na normálních. A na těch já umím dobře. Tak mi to začalo šrotovat. Že bych si je také pořídila? Mohli bysme jezdit společně. A hups, zrovna na FB někdo nabízel v mé velikosti za pár korun. Ideální. Ozkouším, jestli mě to bude bavit (o tom, že by mi to nemuselo jít, jsem vůbec nepřemýšlela), než do toho narvu peníze...

A tak se Milovaný vrátil z hor a já už měla brusle také doma. V neděli večer, před mým návratem do práce po týdnu doma, jsem si brusle nazula a chtěla jsem Milovanému ukázat také elegantní jízdu bytem. Kdo netušil předtím, teď už musí vědět, jak to bylo dál... nebo ne?

Ukázalo se, že zřejmě nejsem tak elegantní jako Milovaný. Nebo jsem spíš nepočítala s tím, jak se to na plovoucí podlaze rozjede. A že se to rozjelo! Najednou jsem se řítila a hrozilo nabourání do police, tak jsem si chtěla přibrzdit a zahnout kolem postele, že se vřítím Květákovi do pokoje a tam se na koberci zastavím. Což možná nebyl blbý plán, ale to bych musela zabrzdit pravou nohou, na které se nacházela brzda. Místo toho jsem se snažila brzdit levou, podklouzlo mi to a já hodila záda. V první chvíli jsem myslela, že jsem si zlomila kostrč. To byla bolest! Bylo mi zle od žaludku, nevěděla jsem, jestli mám zvracet nebo brečet. Ležela jsem tam jako mrcha s těma sráčema na nohách a nebyla jsem schopná nic. Po chvíli začaly bolesti prdele odeznívat. A já si začala uvědomovat, že mě kurevsky bolí ruka. Zase návaly na zvracení.

Po chvíli se povedlo Milovanému mě zvednout, sundat mi ty ďáblovy nástroje z nohou a začít ohledávat škody způsobené na mém těle. Ukázalo se, že až na tu ruku, se zdá být vše v pořádku. S rukou jsem mohla hýbat, tak jsem doufala, že to mám jen naražené a za pár dní to bude v cajku. Jenže to začalo hrozně otékat a bolelo to jako čert.

Na pohotovost jsem samozřejmě nechtěla, že si případně  zajdu v pondělí ráno k dr... navíc Milovaný požil a Květák spal a já neřídím. Nakonec mě kamarádka přesvědčila, že bych  měla na pohotovost zajet a odvezla mě.

Ještě že jsme jely. Verdikt samozřejmě zněl - zlomenina zápěstí. Ještě jsem tam měla nějakou odlomenou kůstku... Kdybych čekala do rána, tak bych si na ortopedii asi pěkně dlouho poseděla a určitě by to bolelo ještě víc.

Mladá paní doktorka na pohotovosti usoudila, že to musíme narovnat, a píchla mi nějakou injekci. "Takže to nebude bolet?",  ujišťovala jsem se. "Nebude to bolet tolik.", dostala jsem odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet. Nakonec se ukázalo, že měla pravdu a opravdu to nebylo tak hrozné. Každopádně za příjemné  posezení se sympatickou doktorkou jsem to rozhodně nepovažovala.

Po víc jak hodině jsem z nemocnice odjížděla s velice neelegantní sádrou, která byla podivně zahnutá. A nebylo to tak hrozné, po cestě jsem si ještě pokuřovala a smála se tomu, jaké jsem tele.

V noci přišlo prozření. Injekce odezněla a bolelo to jako prase. První týden jsem se víceméně nevyspala. Milovaný byl na víc jak 4 týdny vyhnán na gauč, protože v posteli jsem spala já a moje ruka.

V pondělí ráno jsem své šéfové poslala novou sms, která absolutně rušila tu první o mém návratu.

A tak jsem si pobyla doma ještě čtyři týdny. Brusle jsou od té doby ve vyhnanství v temném koutě ve skříni. Jelikož moje máma měla plno poznámek na téma brusle, které všechny končily tím, že kdyby tušila, že si je chci koupit, tak by mi to zakázala (prý  jsem šikovná po ní. A to mě teda pěkně nasralo), tak už teď vím, že to určitě ještě zkusím. Ale zatím jsem odvahu nenašla. Vidím to spíš na příští rok a rozhodně ne na plovoucí podlaze .o)))

A ještě kvízová otázka na konec. Jakou ruku myslíte, že jsem si zlomila. Jsem pravák :o)))

3 komentáře:

  1. do prdele, sem si vzbudila dítě.. ty seš střelec :-D

    OdpovědětVymazat
  2. To je hell! Květák musí kvičet nadšením, že jsi doma a ještě poloviční mrzák, co? Naše malé bestie by toho stoprocentně využily, případně by se snažili to dodělat dobře mířenými skoky a věšením se za postiženou končetinu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. psice, Květák už dávno nekvičí, protože sádru mám od května dole .o))
      ale překvapil a nesnažil se ze mně udělat ještě většího mrzáka... naopak si dával pozor, když jsem mu vysvětlila, že by mě to hrozně bolelo... byl až překvapivě uvědomělý... a každému na potkání vyprávěl, že má máma ruku v sádře a že musí dávat pozor, aby jí to nebolelo .o)))

      Vymazat