středa 12. ledna 2011

STAV.

Navštívila mě "divnota".Po napsání včerejšího článku jsme s Milovaným rozbalili zásilku, kterou mi včera doručila PPL. Už dorazila postýlka s matrací. Měla jsem jí zabalenou doma už od dopoledne a hrozně jsem se těšila, až to s Milovaným vybalíme a složíme a postavíme do ložnice na své místo… A tak když včera večer dorazil z práce, tak se do toho pustil. Ta postýlka byla vlastně poslední věc, která nám chyběla do základní výbavy. S postýlkou jsme přípravy bytu zakončili. Taška do porodnice sbalená, všechno vypravené a vyžehlené, kočár u mámy v krabici, autosedačka, pleny, vanička ve skříni, kosmetika připravená na poličce v koupelně a najednou před půlnocí stála už i postýlka v rohu ložnice na svém místě. Koukala jsem na ní a cítila jsem se divně. Možná se to umocnilo ještě tím, že jsem se jen pár hodin předtím s Kolegyňkou bavila o svých obavách z toho všeho. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem všechny své obavy řekla nahlas během jednoho hovoru… Navíc jsem se bavila s někým, kdo přesně chápal, o čem mluvím, protože stejné obavy sám cítil! Zvládnu porod? Jaká budu matka? Co když si nevytvořím to správné pouto? Co když mě nebude mít rád? Co když se mi nebude líbit? Co když mě to nebude bavit být matkou a budu to brát jen jako nepříjemnou povinnost místo potěšení? Co když ho nebudu umět pořádně vychovat? Co když budu dělat všechno špatně? Co když, co když, co když… Najednou jsem Milovanému řekla: „Já ho tady nechci!“. Milovaný si myslel, že si dělám srandu a vtipkoval: „Teď už je trochu pozdě. To sis měla rozmyslet dřív…“, smál se. Jenže já se nesmála, jen jsem pořád konsternovaně koukala na tu postýlku. Na tu viditelnou připomínku toho, že těhotenství se blíží ke konci. Že už to za chvíli bude. Teď už budu jen čekat, kdy to začne… A pak se mi zase protrhly slzné hráze a já začala bulet: „Já ho tady nechci!“, opakovala jsem a bylo mi hrozně, že už teď se chovám jako špatná matka, která je hnusná na svoje ještě nenarozené miminko… „Přežili to ostatní, tak proč bysme to nepřežili i my?“, snažil se mě uklidnit Milovaný. „Jenže já nechci jen přežívat!“, oponovala jsem. Po chvíli potřeba brečet přešla a já si s Milovaným dala trochu piva a šli jsme spát. Během noci jsem se pořád budila a hledala v přítmí ložnice obrysy postýlky. Pořád tam byla… nezmizela… Ráno jsem se vzbudila a byla jsem to zase já. Jarmilka, která se hrozně těší. Pohled na postýlku vyvolával jen úsměv na mojí tváři. Vyžehlila jsem si povlečení a už jsem plánovala, které povléknu jako první. Ve kterém vám Květáka vyfotím, až si ho přivezu domů. Fuj, doufám, že tohle byl první a poslední takový stav. Myslím, že to samé si říkal i Milovaný. Bohužel obavy přetrvávají, ale to je myslím normální a zdravé.

13 komentářů:

  1. Neboj, to bude dobrý!:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ktera rika, ze tyhle stavy a pocity nemela, ta je ma doted ! :) (pokus o vtip)

    OdpovědětVymazat
  3. Přečti si něco uklidňujícího před spaním. Třeba \"Malý vrah\" od Raye Bradburyho ze sbírky \"Tichá hrůza\".

    OdpovědětVymazat
  4. L., to není vtip, to je pravda:)

    Snad každá matka, zvlášť v pozici prvorodičky, podlehne všeobecné masáži o \"tom správném poutu\" a \"všeobjímající mateřské lásce\".

    Naštěstí taky každá nakonec zjistí, že žádné správné pouto neexistuje a že děti jsou zvířátka, která nelze mít nerad, protože ony milují s upřímností lásky k mlíku, teplu a chování:-D

    OdpovědětVymazat
  5. aj bych ti něco pěkného napsala, ale bohužel se do tebe neumím vžít, děcko nemám, malé v rodině taky ne. tak snad jen že zrovna u tebe věřím, že vše zvládneš OK, jsi přece moc fajn baba, jak tě tu tak čtu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Jarmilko, chápu tě! Nedávno jsem okolí informovala, že dítě mít nemůžu, protože nebudu technicky schopná ho přebalit (chci látkové plíny). A voni si z toho nic nedělali.

    OdpovědětVymazat
  7. Vsechno bude dobrý, každej má přece svoje správný pouta:-) hlavně se nenech zblbnout literaturou a nelez moc na mimiskovy weby, chichi.

    OdpovědětVymazat
  8. Podobný pocit jsem měla ve stejné postýlkové situaci. Neboj, jestli nejsi vyloženě antimatka (a to by už muselo být znát dřív), tak to zvládneš. Hodně ti pomůžou hormony a pohled na vlastní úžasný výrobek a jeho úsměv, křehkost, nevinnost.. Příroda už si poradí, jen co překonáš případné poporodní návaly emocí (nějak se ty hormony musí vyplavit) ;-)A nebude to o přežívání (to jen když nebudeš mít šanci spát), ale o skutečném životě se vším všudy :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Každá si tyhle otázky asi položí. A když jo, tak je to na správné cestě. ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. to je asi fakt úplně normální, já to mívam občas už teď - taková ta panika, že vlastně máme poslední čtyři měsíce, kdy jsme sami dva, jestli to vůbec zvládnem, jestli nejsme náhodou blázni... a pak už je zase jenom to bezmezný těšení na malej uzlíček, co se přisaje k bradavkám a bude na nás závislej a my budem závislí na něm :)

    OdpovědětVymazat
  11. Laura, ta z Palerma13. ledna 2011 v 5:25

    Klíčem je nepodmíněná láska. A ta přijde, neboj. Možná ne úplně hned (tak nepanikařit, ze začátku to někdy bývá přežívání a očistec), ale s prvním úsměvem určitě. To dítě tu není kvůli tobě, ty tu teď budeš kvůli němu a je to tak v pořádku. Ono to chvíli trvá, ale do roka a do dne ti to to mrně všechno vrátí.

    OdpovědětVymazat
  12. jéé, my měli postýlku zas jako první. Možná právě proto ve mně nevyvolávala úzkostné stavy:) A s tím, že ho tady nechceš, to je úplně normální! Já se takhle rozsypala poprvé po těhotenském testu a podruhé taky skoro ve finále. A to máme dítě plánované a ve svých 31 letech ho fakt neberu jako mladickou nerozvážnost. Potřetí a nejvíc jsem se ho vyděsila po příchodu z Porodnice, ale teď už si s Milým tvoříme pravidla moštárny, abychom se nezcvokli a přitom žili všichni 3 v pohodě spolu v míru:). Mě asi nejvíc pomohlo spojit se s Milým a ty ve svém tu oporu taky určitě máš!

    OdpovědětVymazat
  13. díky všem za povzbuzení... tak nějak jsem doufala, že mi řeknete, že je to normální :o)

    OdpovědětVymazat