čtvrtek 20. ledna 2011

Z extrému do extrému.

Hlavně nebýt jako ona. Za žádnou cenu!!!Zase po nějaké době je tu téma „matka“. Není to myšleno tak, že ze mě bude za chvíli matka. Chci psát o svojí mamince. Kterou samozřejmě miluji nadevše. Zároveň ale na světě neexistuje snad žádná osoba, která by mě uměla tak vytáčet jako ona. Báječné je, že spolu máme takový vztah, že můžu klidně dát průchod svým citům, aniž by se urážela nebo si to brala nějak osobně. Ba naopak. I se tomu sama zasměje. A nikdy neopomene dodat větu, která mě stoprocentně zase vytočí do vrtule: „Taky jednou budeš taková!“. A já se obávám, že vím, že to je svatá pravda! A to mě vytáčí ještě víc. Z toho, abych jednou nebyla taky taková, se vyvinula jedna moje hrozná úchylka – za každou cenu nebýt taková! Uvedu příklad. Když jsem ještě bydlela u mámy, tak jsem jí musela podávat kolíky, když věšela prádlo na balkoně (když se nad tím tak zamyslím, že nechápu, proč… ale nad tím teď nebudu pátrat). Ale na jeden kousek oblečení nešlo dát kolíky různých barev. To bylo prostě zakázané! A když jsem náhodou podala kolíky na triko a nebyly stejné barvy, byly mi vráceny a musela jsem svou dodávku opravit. Jak říkám, prostě se to nesmělo!!! Pak jsem se odstěhovala k Milovanému a stala se ze mě samostatná prací síla. O své prádlo jsem se mohla starat sama. A po čase jsem zjistila, že když věším prádlo, tak se urputně snažím, aby na jeden kousek prádla v žádném případě nebyly kolíky ve stejné barvě. Prostě jsem vždy hrábla do pytlíku pro dva kolíky a když jsem náhodou vytáhla dva stejné, tak jsem nelenila a jeden z nich vrátila a vybrala jinou barvu. Děsivé, že? Sranda je, že moje máma má kolíky asi v 8 různým barvách, takže vybrat dva stejné barvy, je docela namáhavé. Já naopak mám kolíky jen v barvách třech, takže vytáhnout dva stejné barvy, není neobvyklé. No ale to jsem trochu odbočila od toho, co jsem původně chtěla psát. Moje mamina má jednu takovou specialitu. Pořád nám něco cpe. Vím, je to vlastností spousty žen hlavně v pokročilejším věku. Ale já to zažívám u své mámy a u té mě to jediné sere! Takže jsme u ní na návštěvě. Naobědváme se A to nedej bože, když sestra nechce nandat jídlo, protože nemá hlad (schválně zmiňuji jí, protože u nikoho jiného v rodině se nikdy nestane, že by nechtěl obědvat v době k tomu určené). Tak to se jí během té chvilky, než všichni vypucujem svoje talíře doběla, stačí zeptat ještě 4x, jestli jí má nandat. Dělá to pořád a já se stejně nikdy nevyhnu tomu na mámu vyjet, že je snad v 25 letech dospělá a až bude chtít jíst, tak si to jídlo přece nandá nebo si řekne!!! Tak to bysme měli oběd. Po obědě se přesuneme do obýváku. Máma křikne z kuchyně: „Dá si někdo čaj?“. Otázka není mířená na konkrétní osobu, nikdo z přítomných čaj nechce, takže nikdo neodpovídá. Jasné a stručné. Jenže ne pro ní. Po chvíli vyleze z kuchyně a zeptá se znovu: „Dá si někdo čaj?“ a všechny nás sjede pohledem. Jako by si myslela, že oční kontakt probouzí chuť na čaj. Při přímé konfrontaci většinou někdo z nás nevydrží a za celou skupinu odpoví, že „NE“. Znovu zaleze a po chvíli se ozve: „Jarmilko, nechceš udělat čaj?“. Vysloví znovu otázku, tentokrát mířenou na konkrétní osobu. „Ne mami, nechci, dík.“ A takhle vystřídá všechny členy skupiny v obýváku zrovna sedící… ve finále někdo vždycky povolí a ten čaj si dá. Občas se stane, že ho nakonec dostane i ten, kdo ho několikrát odmítl a nikdy nepovolil. Ale ten ho ve finále stejně vypije, když už je udělaný. Ale ona dosáhne svého. Čaj někomu prostě udělá za každou cenu! A to se ještě snaží vnutit tomu konkrétnímu chudákovi čaj bílý. Protože ho pije ona a je nejlepší! Jak já nenávidím bílý čaj. V životě bych si ho u ní nedala, i když ho v práci piju zcela běžně :o)) Tak to bych vraždila. Někdy to fakt nevydržim a zvýšim na ní hlas a dočkám se obligátní odpovědi: „Počkej, však jednou budeš taky taková.“ A asi má pravdu. O Vánocích jsem se přesvědčila, že přesně tuhle věc zdědila po své matce. Přišla babička do obýváku: „Dědo, dal by sis něco?“, zeptá se dědy lebedícího u telky. „Ano babičko, dal bych si pomeranč.“, odpoví děda. „A chceš pomeranč nebo dvě mandarinky?“, zeptá se zcela nelogicky babička. Bože, proč by měl chtít dvě mandarinky, když si řekl o pomeranč? Je mi ho líto. Vzpomenu si totiž na mámu a její čaje… chci se dědy zastat a babičku upozornit, že si přece řekl o pomeranč a ne o mandarinku, ale nestihnu to, děda totiž odpoví sám: „Mandarinky.“ Takže je to dědičný, ale po 48 letech si na to člověk zvykne. Já jsem zatím ve fázi, že i kdybych měla chuť víc na ty dvě mandarinky, tak bych to nepřiznala ani za nic!!! To bych si radši ukousla kus prdele. Zároveň se hlídám jako ostříž, abych to náhodou nedělala taky. Zatím jsem úspěšná. Stejně jako s kolíkama. Z extrému do extrému! :o))

21 komentářů:

  1. Chčiju smíchy..... :DDD Poznávám v tom článku svoji matku... taky trpí podobnou kolíčkovou úchylkou... No zdá se, že já jsem asi (naštěstí nebo naneštěstí?) zdědila více povahových vlastností po tátovi (kterého jsem taky vždycky, nevím proč, milovala víc než mámu), se kterou jsme si naopak vždycky víc lezly na nervy. To s těma mandarinkama je taky dobrý...perfektní obraz logiky hospodyně, velitelky svého muže :DD Bože, chraň mne, abych byla jednou jako moje máma. :)

    OdpovědětVymazat
  2. No, moje máti jako vyšitá, co se toho jídla týče.

    OdpovědětVymazat
  3. já se modlím za totéž.. moje maminka pro změnu ví naprosto přesně co kdo chce a hlavně všechny hlídá, aby nejedli moc, pořád dokola řeší, aby segra nežrala, tatínek nežral, já nežrala, ted už hlídá i jáchu, kojím ho a ona mi řekne už mu to vem už jí dlouho, už má dost... bojuju s tim, ale občas Podnikatele taky \"kontroluju\" ale je to hodně málokdy

    OdpovědětVymazat
  4. :) podepisuji skoro celý první odstavec :) Hlavu vzhůru, stejně tomu neutečem, musíme se tomu umět zasmát. A to ty umíš:D

    OdpovědětVymazat
  5. to s těma barevnejma kolíčkama je teda hodně zvrácená úchylka... takové lidi bych hospitalizoval... mimochodem, v HB je jeden vyhlášený blázinec ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. přítelkyně, u nás v rodině se zase hlídá, aby někdo náhodou nejedl málo (babička dává vždy pro jistotu o dva knedlíky více, než si řekneš), než aby nežral moc... přitom kromě ségry žerem všichni přemíru! :o))

    PJ, otázka je, která z nás by ten blázinec potřebovala víc :o))

    OdpovědětVymazat
  7. jarmiko, to u nás dostaneš hrstičku a dost :-D množství těstovin, který vaří maminka pro čtyři lidi, vařim já pro nás dva :-)) a večer když tatínek přinese k televizi jogurt, tak mu vypočítá, co už všechno sežral a že je to neskutečný (o tom, že má dny, kdy toho sežere pomalu víc než mi všichni dohromady taktně pomlčíme ;-) )

    OdpovědětVymazat
  8. to je teda divný... většinou mívají maminky pocit, že všichni strádají hlady! .o)) máš doma atyp!

    OdpovědětVymazat
  9. Já bych řekla, že babička je o několik levelů vejš:-))

    Moje máma se vůbec na nic enptá a tak často dostanu k jídlu a pití věci které nemám ráda, takže po dvou dnech návštěvy se nejvíc těším na nějaké jídlo po cestě:-)) Kecám, mám tam kamarádku, která mi naopak vždycky vaří moje oblíbená jídla:-)

    OdpovědětVymazat
  10. Mod., tak to je jasný, že babička už je na profesionální úrovni, přeci jen to pilovala o mnoho let déle než moje máma :o))
    to dělá Milovaného tchýně, ta se neptá a rovnou servíruje! Takže dostávám věčně omaštěný brambory a po obří náloži k obědu mi za pět minut do obýváku přinese čaj a ukrojený kus dortu... a bez debat!!! Jestli praskneš nebo ne je jí jedno, hlavně když jsou prázdný talíře :o))

    OdpovědětVymazat
  11. Co dodat, mamka sice netrpí kolíčkovou úchylkou, ale má utkvělou představu, že u nás v Brně řádí hladomor. Podle toho taky vypadají návštěvy i výslužka. A taťka ji v tom podporuje, když jsem o vánocích komentovala množství jídla, vytasil se s jednohubkama a pivníma psama, kterýma vlastnoručně přispěl.

    OdpovědětVymazat
  12. Se stejnýma kolíkama - hodně zajímavý. Zajímalo by mě, co to v podvědomí nastartovalo. Možná je to podobné, jako dávat hrnečky uchem stejným směrem, i když nejsou vidět ;-)
    S dohledem nad jídlem je to nepříjemný a nelogický. Tam, kde by mi vnucovali hory nezvolenýho žrádla bych moc nechodila, z břicha mrzáka si nechat dělat nechci (a to vydržím hodně). Obdivuju trpělivost obětí, je to důkaz velké lásky či tolerance ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. Tak mě pobavila naprosto neznámá kolíková fobie. Či mánie :-)))

    No, a u \"pomeranče či dvou mandarinek\" jsem si poprskala monitor... :-)))

    OdpovědětVymazat
  14. keimilko, pivníma psama? Kdyby basama, tak bych věděla, o čem je řeč, ale pivní psy neznám! :o))

    bosorko, ke tchýni zaplať pánbůh jezdíme jen jednou za měsíc až za dva a vydržím to, protože prostě je to tchýně a těm se neodmlouvá! :o))

    nominku, babička a máma ani neví, jak dokážou být vtipné! .o))

    OdpovědětVymazat
  15. cpaní všeho je šílená mateřská porucha!!! Můj Milý děsně rád vzpomíná na návštěvu u našich, kdy jsem mámě musela už přísně zakázat cpaní kompotů, džemů, řízků a dalších rodinných přebytků a při odjezdu se Milý nevědomky zeptal, zda bychom mohli dostat na cestu do vodu (myšleno normální PETku 1,5l že). Máma se dostala do takového záchvatu nadšení, že konečně někdo něco CHCE, že ze špajzu vysoukala family pack 6ks vod zatavené ještě ve fólii a s otázkou, zda nám může dát tyhle balíky dva! Jestli někdy tohle budu dělat velkému Timovi a jeho přítelkyni, tak je jen jediné čestné řešení - kulka do týla!!!

    OdpovědětVymazat
  16. předpokládám, že jste neměli takovou žízeň, že byste vylemtali dva balíky vody :o)))
    ale zase je na nich dobrý, že se má člověk čemu posléze zasmát!

    OdpovědětVymazat
  17. no, tak moje maminka teda nic nikomu necpe, spíš naopak. dokud si někdo neřekne, tak má smůlu. když přijedu s přítelem, tak se musim starat sama, protože to přece neni její starost - což je na jednu stranu dobrý, protože přítelovo mamka mi pořád něco nabízí, ale na druhou stranu projevovat takovej nezájem se mi zdá trochu smutný... pak mam občas pocit, že jsme jí úplně ukradený. člověk si nevybere

    OdpovědětVymazat
  18. Z dialogů ve filmu Pán a paní Smithovi:
    Angelina (dověšuje závěsy) - Jestli se ti ty závěsy nelíbí, tak já je vrátím.
    Brad - Nelíbí.
    Angelina - Zvykneš si.
    -----------------------
    Angelina (nandavá fazolky na talíř) - Dáš si fazolky?
    Brad - Ne.
    Anelgina (nechává fazolky na talíři) - Trochu si dáš.

    OdpovědětVymazat
  19. pixie, tak to máš raritu mezi matkami! Ale má někdo matku, která by dělala vše ve správné míře? .o)) je fakt, že si nevybereš!

    lempe, ta scéna se závěsama byla obzvlášť dobrá! Asi na tom něco bude, ale to mateřství to v ženě asi teprve pořádně rozjede .o))

    OdpovědětVymazat
  20. Však Milovaný ví, do čeho jde, a zvládne to s tebou :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Hehe, moje máti je bezvadná hostitelka. Jednou jsme s lobem dostali každej dvě lžíce buřtguláše a na to misku teplýho vanilkovýho pudinku. Na to lobo vzpomíná doteď, jak jsme běhali centrem Brna a hledali záchod.
    A když pak měli přijet na návštěvu jeho rodiče i se známýma, tak se vytasila jedním obloženým talířkem a chlebem, o kterým jsem bližším prozkoumáním zjistila, že je plesnivej. Docela jsem byla ráda, že tu plánovanou návštěvu nakonec museli nečekaně odvolat...ne, moje máti rozhodně nikomu nic necpe.

    OdpovědětVymazat