Houbová mánie!

I já jsem podlehla :o)Všichni teď mluví o tom, co roste v lese hub. Neslyším okolo sobe nic jiného! A tak jsem se i já nechala zlákat houbovým šílenstvím! Minulý víkend jsem vytáhla Milovaného „už“ v osm z postele a šli jsme na procházku do lesa. Cílem bylo najít aspoň tolik hub, aby to stačilo k obědu pod maso! A povedlo se. Dokonce jsem ještě něco zamrazila! Musím říct, že ač se to zdá nemožné, Milovaný se v houbách vyzná ještě méně než já! Já dostala kdysi před lety základní průpravu od Suzuki, takže vím, že do lesa si musím vzít nožíček, dobrá je nějaká pokrývka hlavy a dokážu rozeznat některé jedlé houby. Ty, které poznám, jsou ty, které zespoda nejsou „čárkované“, nic jiného nesbírám ani nepoznám! Prostě houbařka jako stehno. Jaký to byl ale krásný pocit, že jsem se minulý týden v lese konečně necítila jako největší kopyto, když jsem Milovanému vysvětlovala, co sbíráme a co ne a když něco našel, tak jsem k němu přibíhala, abych se na to „podívala“… Ale pořád bylo velkou otázkou, kde získám zásobu sušených hub na celý rok. Já toho přeci jen tolik nenasbírám a na vaření z nich jsme si hodně zvykli. Jojo Žirafa si mě rozmazlila před třemi lety, kdy u nich v Krkonoších houby chodili sbírat hráběmi a udělali si takové zásoby, že mi klidně věnovala pětilitrovou sklenici sušených! To byla panečku zásobička! Od té chvíle jsem se hodně naučila sušené houby používat v kuchyni, protože jsem měla dlouhou dobu kam šáhnout! Pak se zásoba začala ztenčovat a já vyslala požadavek na Žirafu, že bych potřebovala další dávku! Ó jaké rozčarování mě čekalo, když jsem nejen byla vyfakována a bylo mi doporučeno konečně dorazit k ní na návštěvu a nasbírat si je u nich sama! Nenenenene to se mi nelíbilo. A tak jsem somrovala po okolí a sem tam něco vyzískala! Ale je to čím dál těžší. Lidi se nechtějí dělit či co! A tak jsem zareagovala na nynější houbovou smršť a v pátek jsem vyrazila za Žirafou do Krkonoš a v sobotu ráno jsme vyrazily do lesa. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si do lesa na sebe vzala kalhoty i mikinu bez kapes a že nemám kam dát mobila. Vzhledem k mému orientačnímu smyslu je to věc pro mou bezpečnost nezbytná, abych případně mohla zatelefonovat svému parťákovi, že stojím mezi stromy a ať si pro mě přijde! Ztratit se někde u nás kolem Městečka by nebyl zase takový průser, protože bych snad časem došla na nějaké místo, které bych znala, a dokázala se dostat domů. Ale kdybych se ztratila v Krkonoších, tak už mě nikdy nikdo neuvidí! Časem bych porodila v lese a žili bychom s dítětem mezi krkonošskými medvědy a ti by si nás vzali za své! Co tedy s tím? Žirafa přišla s báječným nápadem – půjčí mi LEDVINKU! „No tak to ani náhodou! S ledvinkou nepůjdu ani do lesa! To je módní sebevražda!“, čertila jsem se hned a otřásla se při pomyšlení na tu hrůzu! Bohužel se ukázalo, že je to fakt jediná varianta a pořád byla lepší než pomyšlení na život mezi medvědy! Takže jsem nakonec souhlasila, že si tu hrůzu ovinu kolem sebe pod slibem, že to Žirafa nikdy v životě nikomu neřekne! Ledvinka předčila moje očekávání, byla koženková, měla tři různé kapsičky a byla naprosto neforemná! Když jsem se jí pokoušela uvázat kolem sebe, zjistila jsem, že trák je nastaven na to, aby se ledvinka nosila v pase! Někdo to ještě vyšperkoval, radši jsem nepátrala po tom, kdo! :o) Upravila jsem si velikost na „módní“ bokovou a snažila se jí schovat pod mikinu! Moc se to nedařilo, ale pořád jsem si říkala: „Tady jsi v Krkonoších a nikdo tě tu nezná!“ a snažila se nemyslet na Murphyho zákony! Pak Žirafa viděla boty, které jsem si do lesa přivezla a shledala je naprosto nevhodnými pro chůzi v krkonošských lesech po noci, která celá prochcala! A tak jsem k ledvince vyfasovala ještě gumovky! Aspoň že byly černé a měly zupák po straně! Nikdy jsem nepodlehla módnímu trendu nošení kalhot do kozaček, protože mi to přijde na ženských, které mají silnější stehna a větší zadek, odporné! V sobotu jsem se zpronevěřila všem svým zásadám! Byla jsem kost k nakousnutí! A když v lese začalo zase chcát, tak jsem to ještě vylepšila pláštěnkou! Ale houbový zážitek to tedy byl! Samé hřiby, pořád jsem se jen ohýbala! Žirafa byla tak strašně hodná, že veškeré její ten den nasbírané houby, připadly fondu „Jarmilka a Milovaný v houbovém nebi“ a že jich nasbírala o polovinu víc než já! Něco přes dvě hodiny jsme je pak u ní doma čistily a krájely a připravovaly na sušení (už chápu, proč se lidi nechtějí dělit. Je to otročina), které proběhne u ní doma, a v říjnu, až přijedeme s Milovaným na návštěvu, u ní budu mít připravené možné celé tři litrové sklenice sušených hub! A protože jsem nenažraná a je mi to pořád málo, tak mám v plánu vyrazit i příští víkend zase s Milovaným u nás. Nějak mě to začalo bavit! Tedy dokud nacházím, tak mě to bude bavit .o)) Několik houbiček jsme nenakrájely na sušení a ty jsem si přivezla sebou domů a dneska jsem udělala výbornou houbovou bílou omáčku dle receptu babičky! A musím říct, že se mi tak povedla, že bych ani nepoznala, že není od ní! Dokonce bych si řekla, že dneska se babičce obzvlášť povedla (no dobře, už se trochu přechvaluji). A ještě mi zbylo na zítra na obalovaný řízky a na ty se obzvlášť těšim, protože jsem je neměla už několik let! Nesnáším obalování a tak nějak doufám, že se toho Milovaný ujme, než dorazím zítra z práce :o))) Houbám zdar!