Malej vztek!

-Celý čtvrteční den jsme strávili s Květákem v Praze. Dojeli jsme ke Kolegyňce a pospíchali na návštěvu do práce, kde jsme nechaly, aby všichni obdivovaly naše výplody lásky. Obě jsme z toho měly docela hrůzu, protože u obou dětí vše nasvědčovalo tomu, že budou protivný jak prdel a návštěvu prořvou. Ale jsou to společenští tvorové a byli jak andílci. Květákovi se kancelářské prostředí vyloženě líbilo. Prozkoumal šanony (nevyhnuli jsme se vtipným poznámkám o podobnosti s maminkou, jooo šanony, to bylo moje), pohrabal se v papírech, vlezl ke každému stolu, který potkal, točil se na židli. Nejvíc ho ovšem lákala zasedací místnost. Tak malý a už by svolával porady .o) Pořád jsem jen slyšela, jaké mám vysmáté dítě. Jo, on tak na většinu lidí působí. To je pak těžký si někomu na něco stěžovat. Pak jsme si udělaly s Kolegyňkou pořádnou procházku k ní domů, kterou děti prospaly. U ní doma pak svačiny a přebalování. Kvůli Květákovi se musela převážná část jejího obýváku přestěhovat do horních polic :o)) A pak nás čekala dlouhá cesta tramvají. A to teda bylo něco. Nejdřív ho to bavilo, pozoroval lidi, jak nastupují a vystupují. Snažil se přitáhnout k tyči, zkoumal vše, na co dosáhnul. Snažila jsem se nemyslet, jací lidé tam šahali před ním. A po chvíli ho to přestalo bavit. Tramvaj narvaná a on se začal vztekat. Nojono co začal chodit, tak moc v zaparkovanym kočáru nevydrží. A co v takových chvílích zabírá? Jídlo! Takže jsem mu posílala jednu křupku za druhou. Jenže ty ho moc neuspokojovaly. Takže jsem přešla na dětské sušenky. Jenže ty hltal jednu za druhou, snad to ani nekousal. A dost. Sušenek už měl víc než dost! A já blbá jsem nahlas řekla: "Už žádné sušenky, už jsi jich měl dost.". V tu chvíli jsem na sobě cítila spoustu pohledů, které čekaly, co bude. Květák se samozřejmě začal vzteka, propínat, řvát. Snažila jsem se ho uklidnil pitím, které vztekle odstrkoval a pokračoval v propínání. A pohledy čekaly. Tak co??? No tak co no... dopadlo to tak, že jsem opět vyndala sušenky. Přeci jen nás čekalo ještě 15 minut jízdy. Pohledy si řekly - to jsme přesně čekaly. Jsi tak slabá! Já to vím! Jenže kdybych mu je nedala, tak by tam řval dalších 15 minut a to by bylo taky špatně. Ale stejně ve mě zůstal takový pocit zklamání sama sebe :o( Jinak vzteku si poslední dobou užívám víc než dost. Dneska třeba dopoledne jsme kvůli záchvatům vzteku šli domů předčasně. Prostě třikrát mu řeknu, že na silnici nesmí a nepůjdeme tam a on tam třikrát jde. Jakmile jsem ho odtáhla, tak se vztekal, odmítla se postavit na nohy a válel se v trávě. Nechala jsem ho. Když mě to přestalo bavit, tak jsem ho vzala a šli jsme domů. V náručí se uklidnil, dokud nepoznal, že jdeme domů. Začalo to nanovo. Doma se vztekal ještě 20 minut, dostal oběd a šel spát. Doufám, že se probudí s lepší náladou! Být matkou je krásné! ALE...