středa 16. dubna 2008

Tak dědo, šťastnou cestu!

A promiň.Druhej příspěvek na mém novém blogu a hnedka je to tak smutné. Včera se vydal na svou poslední cestu můj děda. Brečela jsem, znovu jsem brečela a zase jsem brečela a pak jsem si lokla z flašky slivovice. Neměla jsem s ním takový ten hezký vztah vnučka - děda, který mám s druhým dědou, byl to pro mě vlastně cizí člověk, nerada jsem k němu a babičce chodila na návštěvy a tak jsem tam taky nějak moc často nechodila. Poslední dobou už to s ním bylo zdravotně špatné, měsíc jsme se sestrou chystaly na návštěvu, co kdyby náhodou, tak abysme ho ještě viděly. No nestihly jsme to. Nebudu sama sebe omlouvat nějakými trapnými výmluvami, proč jsem tam nezašla, z jakého důvodu (i když nějaké důvody to mělo) a prostě si přiznám - Já jsem to posrala!!! Nedávno jsem tak o tom přemýšlela, kdyby děda umřel, brečela bych vůbec? Udělalo by to se mnou něco??? Bohužel si teď už můžu odpovědět - ANO. Brečím a pěkně to se mnou zamávalo. Tak dědo, snad se budeš mít hezky... někde jinde???

1 komentář:

  1. Ale i o těch se tady musí psát.. Já jsem něco podobného zažila taky s mou druhou babičkou. První babička a děda umřeli, když jsem byla malá, ale dodnes si pamatuju, jak jsem je milovala a když jdu na hřbitov, plaču hodně. Druhou babičku jsem moc v lásce neměla, měla jen neustálý strach (nechoď do vody, obleč se,..), ale nikdy si s námi nehrála, nakonec, když umřela, brečela jsem taky, ale netrvalo to dlouho. Její manžel, můj druhý děda, umřel když jsme byli na svatební cestě a my se to dozvěděli až pak, nebrečela jsem, protože to pro něj bylo vysvobození...

    OdpovědětVymazat