Nedělní pracovní výlet.

-To byl zase víkend. V sobotu v práci, v neděli v práci. Nedělní pracovní den mi ale utkví v paměti na dlouho. Jela jsem na inventuru do od Městečka 200 km vzdálené prdele kdesi za Hradcem Králové. Tato inventur zbyla, nikdo o ní neměl zájem a já jelikož se mi v této chvíli peníze fakt šiknou, jsem se jí ujala a jako parťáka si sebou vzala svou sestru. No a řízení? U mě to nepřipadá v úvahu, poté, co jsem před čtyřmi lety zbořila své první a poslední auto, odmítám za volant vlézt. Takže sestra – řidička se zkušenostmi hlavně po Městečku a okolí a to ještě tak třikrát do měsíce… no to zvládne, přeciš (hlavou mi běhaly hororové výjevy, kterak se nabouráme a já půjdu na svatbu se zlomenou nohou v lepším případě, v horším na vozíku a v nejhorším vůbec). Ale to nebyl zase takový problém, to se nějak zvládne… Ale co správná cesta? Orientaci jsme obě zdědily po své matce, u které jsem si absence tohoto umění všimla již jako desetiletá z našich výletů na 20 km vzdálenou chatu. A tak jsme v neděli ráno vyrazily, dvě na orientaci zaměřené blondýny, vybavené mapou vyjetou z internetu. Hrozivá představa, že? Začalo to tím, že před barákem sestra kontrolovala, na které straně máme nádrž, aby na benzínce najela správně ke stojanu. No sice to zkontrolovala, ale ve finále o 10 minut později zajela ke stojanu přesně opačně. Tankovala jsem já, poprvé v životě, taky jsem to dávala nahlas najevo hrdelními zvuky. Ještě že takhle brzy ráno v neděli zela benzínka prázdnotou, takže jsem si to náležitě mohla užít. No a mohly jsme vyrazit, krásně nám to jelo, žádný problém, sestra si připadala jako královna silnice a já jako královna map. Takový krásný pocit nám vydržel až téměř do Hradce. To téměř znamená do místa, kde byla dálnice uzavřená a my musely sjet a tím pádem mi mapa byla k hovnu a přišel na řadu zdravý selský orientační rozum. Dle původního plánu jsme vůbec neměly zajíždět do Hradce, ale objet ho, no a kde jsme skončily? No samozřejmě že v centru Hradce. Ukazatele na Ostravu, Olomouc, Svitavy, ale malý města ty ukazatele nějak vynechaly a co my věděly, kterým směrem potřebujeme jet? Byla jsem tak zoufalá, že jsem se ponížila k telefonování Milovanému… njn jenže ten spal a měl vypnuté zvonění. Jak mohl vypnout zvonění, když jeho milovaná Jarmilka podniká takový výlet? No ale nakonec jsme našly správný směr a dostaly se na silnici zakreslenou a vyznačenou na mé mapě. No ale to by musel jet někdo jiný, aby měl takové štěstí a ta silnice se neopravovala a nebyla zavřená. Takže objížďka, zase mapa k hovnu, to už jsem měla asi desátou cigaretu v našem autě, kde se nekouří. Nakonec jsme dorazily a docela i včas. Milovaný ani nezjistil, že jsem kouřila v autě a já mu to rozhodně říkat nebudu:o)))