čtvrtek 1. října 2009

Strašpytel!

-Už od mala jsem byla hrozný strašpytel. Potmě jsem nikam nechodila, v pokoji jsem musela mít otevřené dveře, abych viděla světlo z obýváku a běda, jak jsem nestihla usnout, než se ve vedlejším pokoji zhaslo, když mě v noci probudilo čůrání, tak jsem třeba i hodinu ležela a přemlouvala jsem se, abych si došla… snažila jsem se nemyslet na obludy a v pozdějším věku na vrahy, kteří tam na mě čekali… no prostě psycho!!! Ale horory a krváky jsem si na videu pouštěla statečně a později jsem takové věci začala i číst, abych dala průchod své představivosti… takže posera jsem zůstala až do dospělosti! U maminy v bytě jsem to časem překonala, bydlely jsme v pátém patře, tak jsem si časem namluvila, že přeci, kdo by za mnou lezl takovou výšku!!! A tak jsem i mohla spát doma sama, aniž bych svítila v celém bytě… už ve 20 letech jsem uměla spát sama v bytě se zhasnutými světli!!! No a pak jsem si našla pana Báječného, ze kterého se vyklubal můj Milovaný a k němu jsem se ve 23 letech nastěhovala! Milovaný měl suterénní byt!!! Jaká hrůza pro mě! U maminy jsem strach překonala díky pátému patru, ale jak to zvládnu zde??? Ze začátku se hodně dlouho nestalo, že bych měla v bytě spát sama, takže to bylo v pohodě. Občas jen nějaký zlý sen, ale Milovaný vždy ležel vedle mě!!! A když někam musel jet přes noc, tak jsem utíkala domů k mamince… to jsem u něj bydlela jen tak napůl!!! Jenže časem se náš vztah prohloubil a já tam už bydlela na sto procent a bylo mi hodně trapné běžet k mamince, jakmile jsem měla být v bytě sama!!! No a tak jsem to začala překonávat!!! V noci jsem ležela v temném bytě (zase tak temném ne, nechávám svítit v chodbě, aby mi do ložnice došlo alespoň trochu světýlka) a poslouchala zvuky a za každým jsem viděla masového vraha, který právě zdolává naše plastové okno v obýváku… možná by to mohly být i dveře v chodbě… přemýšlela jsem, jak dlouho by mi asi trvalo vyskočit z postele, otevřít okno v ložnici a utéct na ulici! Stihla bych to? Utíkal by za mnou? A vyskočila bych vůbec, nebo bych strnula hrůzou??? No ale časem jsem si na suterénní byt zvykla a už jsem se tam nebála. Pohodička. Spala jsem i s otevřenými větračkami!!! Kdo by se sem vkrádal? Do suterénu? Jedině debil!!! Milovaný tu bydlí už tolik let a nikdy se tu nic nestalo!!! Prostě jsem tam spala jak zabitá. Jak jsem padla, tak jsem usla!!! Až do tohoto úterka. Jak se Milovanému někdo snažil ukrást služební auto, tak v tu samou dobu, kdy já už byla na cestě na autobus, tak on někoho viděl naproti v baráku lézt kolem okna v prvním!!! patře… ve čtvrt na sedm ráno!!! Milovaný to tam začal obhlížet a chlápek si ho všiml a zdrhnul!!! Chápete to? V takovouhle hodinu a v prvním patře, to je výš než v suterénu!!! A tuhle informaci si Milovaný měl nechat pro sebe!!! Včera v noci jsem byla do půlnoci sama doma a už jsem zase slyšela ty zvuky, jako by se nám někdo vkrádal přes okno do obýváku!!! A jsem zase na začátku!!! V chodbě se do půlnoci svítilo!!! Ale nikdo mě neukradl :o) Zvláštní je, že jsem se nikdy nebála v noci venku v otevřeném prostranství... jen v bytě!

11 komentářů:

  1. Ani nevíš, jak jsem ráda (promiň), že má někdo stejný problém!
    Je mi 21, u našich jsem si svítila vždycky, když jsem spala sama. A byť jsem milovala, když odjeli na víkend, v celém bytě se nepřetržitě v noci svítilo.
    V osmnácti jsem odešla na koleje a bydlela rok v osmém patře s dalšími čtyřmi lidmi a neřešila nic. Ve dvaceti si pořídila byt v centru Prahy nad barem - šíleně moc zvuků a zase jsem několik měsíců spala se světlem všude a budila se na jakýkoli zvuk se strachem a pocitem, že by se ve mně \"krve nedořezal\". Pak jsem se domluvila s tím svým Milovaným a nastěhoval se ke mně, dokud nebudu mít po škole a budu moci odejít k němu do baráku za Prahu. Začalo se zhasínat a s Honzou se cítím v bezpečí... před měsícem mě ale vykradli. A nikoli cennosti, ale informace - pracovní smlouvu, index, rodný list atd. a policie to komentovala, že to určitě bylo na objednávku v souvislosti s mým studiem a prací (právničina). Od té doby, když Honza odjede na víkend pracovně do Belgie nebo Afriky, mohu se zbláznit strachy a i když je doma, neuklidní mě ani tři nové zámky na dveřích.
    Podotýkám - jedná se o půdní byt a vykradli mě mezi devátou a půl jedenáctou, když jsem šla na nákup a sedla si dole v baru s kamarádkou na ranní kafe... Co budu dělat u Honzy v baráku si neumím představit, asi se strachy zblázním. :-(

    OdpovědětVymazat
  2. ježiš, tak kdyby mě vykradli, tak už bych nezamhouřila oka!!! A ač každému tvrdím, že nikdy nechci barák, protože jsem bytové dítě, tak je to spíš kvůli tomu, že si představím, jak jsem v baráku sama v noci!!!
    A ten tvůj Milovaný jezdí často pryč??? Můj ne, ale na střídačku 2 nebo 5 dní v týdnu jsem doma sama do noci a jelikož vstávám do práce v 5 ráno, tak na něj prostě nemůžu čekat!!! Snad si zase zvyknu a hodim se do klidu... to samé přeji i tobě!

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, já jsem taky hrozná srágora. Ve tmě spím úplně v klidu, ale když jdu třeba v noci na záchod, tak musím rozsvítit všechna světla. Po tmě bych nikam nešla!!!

    OdpovědětVymazat
  4. a to když je doma Milovaný, tak jdu i potmě tím naším obr bytem... ale jak jsem tam sama, tak je konec!

    OdpovědětVymazat
  5. zkus začít chodit na nějakou sebeobradu, aby jsi uměla nakopat zloděje do .... au au ... :D

    OdpovědětVymazat
  6. Jezdí... bohužel je to workoholik... což já tedy taky, takže nám to tak docela vyhovuje... přes týden je v Praze, ale každý pátek do neděle odlétá do Belgie, a tu a tam - cca jednou za 3-4 měsíce - tak na týden, čtrnáct dnů musí pracovně do různých koutů Afriky... bohužel. To je pak doba, kdy se nebojím jen o sebe, ale hlavně o něj :-( Ale zvykám si... stále si na to zvykám... :-))) A říkám si, že jednou ho to snad přejde. Jen jak ho znám, tak bohužel vím, že práce bude vždycky na prvním místě. Je to ta \"jediná milenka, se kterou se bojovat nedá\" :-)))

    OdpovědětVymazat
  7. Zrovna nedávno jsem se tu bála. Nevim, čtvrt roku nic a pak přijde jeden den, kdy se bojím jít v noci vyčůrat. Je to divný.

    OdpovědětVymazat
  8. Medvídek: v případě, že by se něco skutečně stalo, opravdu nemám v úmyslu se dostat tak blízko, aby mohlo dojít na nakopání :o)

    Bajdulka: já jsem si tohle kdysi myslela o fotbale, ale když si Milovaný našel nové zaměstnání, tak jsem pochopila, že jsem se mýlila...

    Wien: no a já to mám tak, že jednou za čtvrt roku se najednou nebojim :o))
    ne ba ne, ale je fakt, že se taky někdy bojim mnohem víc... ale čím to... asi nějaké momentální psychické rozpoložení či co...

    OdpovědětVymazat
  9. Tak ja se spis bojim ve svetle ve dne,nez po tme sama v noci :-)))

    OdpovědětVymazat
  10. ve dne se bojím málokdy, spíš divných týpků v metru nebo hůř - u metra!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Ale Jarmilko, tebe může uklidňovat to, že Milovaný je v městečku dost známý a tak, kdyby Vás chtěl někdo vykrást, tak by se na to rychle přišlo kdo to byl...
    jen pro přehled.. v bytě se nebojím, ale v baráku ano.. bydlí tam snad všechny menšiny co znám krom ci... Už se ke mě těšíš na páteční pařbu..:-)

    OdpovědětVymazat