úterý 10. listopadu 2009

Dneska to bude o mé práci.

-
Do pracovního procesu jsem po škole nastoupila v roce 2002 ve věku 20 let. Byla jsem neschopná si cokoli najít. Styděla jsem se telefonovat, styděla jsem se chodit na pohovory. Hrozný tele. Neuměla jsem ze sebe před cizími lidmi vymáčknout ani slovo. Není divu, že práci, kterou jsem si nakonec našla, jsem si vlastně sama osobně nenašla. Sehnala mi jí babička přes nějakou známou a kvůli domluvení pohovoru mi do firmy zavolala máma!!! Byla jsem fakt děsná!
   Ve firmě sháněli rychle někoho do účtárny, protože jim ze dne na den zaměstnankyně odešla na rizikové. A jelikož jsem byla jediná, kdo se přihlásil, tak mě vzali! Myslím, že kdyby nebyli v takovém srabu, tak si na mě ani nevysrali!!!
   První den byl hrozný. Celou noc jsem nespala. Nervózní jsem byla jako pes! Moje první práce! A tak jsem si tam napoprvé nakráčela v sukýnce, stříbrných pantoflíčkách a tílku s flitrami a pak jsem celý den lezla kolem skříně se šanony a zakládala jsem dokumenty. Opravdu vhodný oděv.
Po několika dnech mě pustili i k počítači a po dvou týdnech jsem dokonce musela občas někam telefonovat a někdy i zvedat telefon (hrůza!!!). S vyřizováním telefonů jsem vždy čekala, až budou kolegyně na obědě. Bohužel v té době byl na obědě i zbytek ekonomického světa, takže jsem se většinou stejně telefonování v jejich přítomnosti nevyhla. Tato moje fobie z telefonování (a vůbec z vyřizování čehokoli) zřejmě pramenila z toho, že do té doby mi vše zařizovala mamina. Ani k doktorovi jsem se sama neobjednávala!
    No ale po čase jsem se otrkala, telefonovala jsem už jako ďas. Stala se ze mě velice výkonná pracovnice, které to dost pálilo (ne, to není přehnané sebevědomí, to je fakt). Po roce a něco jsem dostala na starosti kancelář se čtyřmi lidmi. Nebyla jsem ofiko jejich šéfová, ale své nadřízené jsem se tam o to starala. Aby se lidi neflákali, aby vždy dělali to, co je prioritně nejdůležitější, radila jsem jim…
    No a když mi bylo 23 let, tak už naše oddělení bylo tak velké, že bylo nutno ho organizačně přeorat. Nebylo již možno, aby to vše šéfoval jeden člověk. No a tak jsem se stala ofiko vedoucí. V první chvíli jsem měla pod sebou 5 lidí a to se v čase měnilo a měnilo. Jednou to bylo dokonce i s brigádníky 20 lidí. (jak byl na mě děda pyšný! Ten si myslel, že v práci minimálně řediteluju :o)))
   Když mi bylo 25 tak jsem dostala nabídku na lepší práci, ke které mi zbyli 4 lidi. Musela jsem se učit nové věci a pak je učit i své lidi. Zároveň k tomu zaučovat nového člověka na svou bývalou pozici. Dost náročné období. Také během tohoto období mi byl zrušen můj starý blog. Neměla jsem prostě čas.
   Během té doby mého šéfování jsem byla na dvou manažerských školeních, kde jsem se sice dozvěděla spoustu zajímavých věcí a byla jsem z toho plná elánu, ale ve finále jsem zjistila, že poznatky se prostě nedají uvést do praxe! A tak jsem si dál pokračovala ve svém stylu. Dokonalý asi není, ale tak nějak vždycky fungoval!!!
    Jediné, co mi nikdy nedělalo dobře, jsou výpovědi! Jednu jsem dala nepřímo ještě v době, kdy jsem pouze měla na starosti kancelář. To bylo dobrý, to jsem jen nahlásila své nadřízené a ta už se o to postarala. Druhou jsem dávala už bohužel jako vedoucí, tudíž jsem to musela učinit osobně. Holčině jsem jí dala poslední den její zkušebky. Dopadlo to ale vcelku dobře. Holčina mi řekla, že by jí stejně časem dala sama, že na tu práci není. Byla jsem hrozně ráda, že to takhle brala! No a třetí jsem dávala nedávno jednomu brigádníkovi, který už u nás pracuje 3 roky. Jsem smolař, protože toho brigádníka jsem vyfasovala s novu prací, kterou jsem si nedávno přibrala. Takže jsem ho po třech letech přebrala já a po pár týdnech jsem ho já musela vyhodit!
Se svými holkami jsem to probírala, ale prostě jsme pro něj neměly práci a tak mi všechny odsouhlasily, že by už neměl chodit, já mu to jen musela říct. Ale o tomto jsme se na manažerském školení neučili ničehož nic!

9 komentářů:

  1. Je dobře, že se Ti zvedlo sebevědomí, ale už by to stačilo:o))))))...
    Já bych taky neměla žaludek na výpovědi...tak ať jich nemusíš dávat moc!:o)

    OdpovědětVymazat
  2. No, můžu říct, že jsem byla stejná, všechno vyřizovala mamka a já se jen vezla. Zatelefonovat do školy nebo doktorce pro mě byl strašnej problém.
    Ale časem jsem přebrala iniciativu sama a též jsem se změnila. Není to pro mě ještě úplně ok (bývám nervózní), někomu cizímu telefonovat, ale už se z toho nehroutím:-)

    OdpovědětVymazat
  3. tazinka: ale já bych chtěla ještě víc!!! :o))

    Sabina: mě nic jinýho nezbylo, než se otrkat... máma se mnou do práce chodit nechtěla :o)

    OdpovědětVymazat
  4. viď? I sama telefonovat jsem se naučila :o)

    OdpovědětVymazat
  5. ach ty matky... :-)))
    Jsi fakt šikovná! Vedení lidí pro mě třeba není. Jednou mi to stačilo, a to jsem nedávala ani výpovědi...

    OdpovědětVymazat
  6. otázka je, jestli se sama ze sebe poučím a budu jako matka jiná :o))
    ale nemyslím si to!!!

    OdpovědětVymazat