Takové klidné pondělí to mělo být.

-Tak můžu konečně napsat o svém pondělku. Hrozně jsem se na něj těšila, jak půjdu do práce v nenáviděný pondělek, ale nebude narvanej autobus, jako každé jiné pondělí, jak se pěkně rozvalím v sedačce sama a budu si to užívat, jak si v práci odsedím 8 hodin a skoro nikdo v kanceláři nebude, protože si každý vezme dovču. Jak si v klidu udělám takové ty věci, na které potřebujete klid a jak si pokecám s holkama!!! Fakt jsem se po dlouhé době těšila do práce! Už jsem z toho vyléčená!!! Autobus byl sice poloprázdný, každý seděl na dvousedačce sám… tedy každý vlastně ne – já ne! Mě si prostě vybrala nějaká stokilová machna, sedla si vedle mě a nemínila brát v potaz, že půlku té dvousedačky mám zaplaceno já! Takže čím více jsem se já tiskla k okénku, tím více se ona vedle mě rozpínala (bohužel ne tím správným směrem – do uličky!!). Proč si ke mě vždycky někdo sedne? Copak se netvářím dost nesympaticky? A já vždycky myslela, že to umím líp než kdokoli jiný! Pak jsem dorazila do kanclu, který byl krásně prázdný! Leč do osmi hodin se více než ze ¾ zaplnil, takže z klidu bylo taky hovno. A pak začala hoňka. Pořád jsem řešila nějaké sračky. Prostě jako každé jiné pondělí, které z duše nenávidím!!! Věděla jsem, že ten den v půl 3 se bude konat schůzka ředitele naší firmy s jiným ředitelem a že mají řešit něco důležitého, na co už dlouho čekám, až vyřešeno bude! V 13:00 mě má šéfová požádala, abych na tu schůzku připravila 3 smlouvy. No sice smlouvy nejsou moje parketa, neb jsem účetní a na takové věci máme jiné lidi, ale budiž… smlouvy jsem ve 14:00 odeslala vytvořené, byla jsem pochválena a jala jsem se dál věnovat své práci. V 14:10 mi volal ředitel, aby se ujistil, že počítám se schůzkou v 14:30! No to jsem tedy nepočítala. No ale prý má šéfová řekla, že za naše oddělení za svou věc tam půjdu já. Řekla mě jmenovitě. Škoda jen, že to zapomněla říct mně – jmenovitě! Tak jsem se jí na to byla zeptat: „Jo, prosím skákněte tam!!!“. No a tak jsem tam „skákla“! Zrovna ten den jsem dost potřebovala odejít z práce přesně, neb mě čekalo zvelebování mé osoby u Kadeřnice (a uznejte, že to je důležitější než nějací dva ředitelé). No z práce jsem odcházela 20 minu déle, ke Kadeřnici dorazila o něco déle! Schůzka to byla zajímavá. Kro toho, co mě z ní zajímalo, jsem se přisrala ještě k několika vykutálenostem, které teď čekají ne mém stole, až jejich čas přijde! To se načekají!!! To asi abych se nenudila!!! Takže tak. Někdy svou práci a své šéfy opravdu miluji. Na druhou stranu – není to nuda, pořád je nějaké překvápko! :o))