pátek 17. února 2012

Jaké jsem si to zařídila, takové to mám!

-Kolikrát mám takový myšlenky, že to jako máma nezvládám, že dělám všechno špatně, že jsem se do toho radši neměla pouštět. Ale pak přijede na návštěvu Kolegyňka se svou osmiměsíční dcerkou a když odjíždějí, tak si říkám, že na druhou stranu jsem mohla dopadnout mnohem hůř a že to nemám zase až tak špatně zařízené. Kolegyňka je typ matky, která se nechá od potomka "terorizovat". Malé je osm měsíců a Kolegyňka s ní tráví celých těch osm měsíců. NONSTOP. Prostě musí být celý den u ní a věnovat se jí, jinak je jí odměnou řev. Takže návštěvu u nás stráví na gauči s malou, kde si dá i oběd, protože jí nemůže nechat chvíli samotnou. Hrůzná představa. Když malá spí, tak si může teprve v klidu dát kafe, hodit prádlo do pračky, v klidu se vysrat a podobné věci. Blbý je, že malá jí ještě ke všemu většinou spí jen dvakrát denně půl hodiny :o( A to ještě bez nějakého režimu to spaní u nich probíhá. U usínání musí být u ní a ještě ke všemu spí na místě, kde se válí celej den. Není zvyklá na postýlku nebo postel, což mi v osmi měsících přijde docela divný. Někdy jí uspává i hodinu, aby pak malá spala jen půl hodiny. Když jí uspí večer, tak teprve začíná uklízet, vařit na druhý den. Říkám jí: "Ale to nemáš za celý den ani chvilku pro sebe. To musí být na palici, ne?", a ona se jen tak útrpně usmívá. Na vyřvání nemá nervy, takže to trpí a doufá, že se to časem nějak samo spraví. Nechci dělat chytrou, ale v tomhle případě bych si nemyslela, že to samo odejde. Já bych se pokusila tomu sama nějak pomoct a to co nejdřív, páč čím jsou děti starší, tím jsou vychcanější a jen tak je na nové zvyklosti nenaučíte. Můj názor. Já mám proti ní teda fakt pohodu. Květáka jsem si už odmala učila na samostatnost. Žádné celodenní nošení, uspávání, věčná přítomnost maminky. Prostě už odmalinka jsem ho nechávala samotnýho ležet na gauči a v klidu jsem si šla uvařit a poklidit. Byl celou dobu pod dozorem, to jo, ale sám! A časem se mi to začalo vracet. Umí si hrát sám, nepotřebuje mě celý den za prdelí. Já si během dne uvařím a poklidím. Květák si hraje. Většinou sice na místě, kde zrovna já něco dělám, ale neotravuje mě. A když pak spí, tak já mám chvíli pro sebe. Lehnu si k telce nebo knížce, mám čas na přivýdělek. Fakt pohoda! Nemám pocit, že jsem uhoněná matka, která nemá čas se chvíli věnovat sama sobě! Fakt jsem za to moc ráda. A z takové euforie mě pak Květák umí pěkně dostat ven, protože dneska v noci řádil jak černá ruka. Do jedné hodiny jsem spala víceméně po minutách. Od jedné do půl 5 klid a pak to začalo nanovo! Moc dlouho mi ten dobrý pocit, jak to všechno zvládám, nevydržel :o))))

32 komentářů:

  1. Laura, ta z Palerma17. února 2012 7:18

    Ale ano, ono to časem přejde. Každé dítě je jiné, na každé funguje něco jiného a každé dítě něco jiného snese. Některé umí vydržet samo od narození, moc si nefandi, že jsi ho něco \"naučila\". Velice pravděpodobně ti to prostě jenom dovolil. Jiné dítě nesnese nevidět matku ani vteřinu a nějaké \"učení\" to fakt nespraví, spíš zhorší. Co já vím, může mít porodní trauma nebo prostě takovou náturu. Ty i kolegÿně to obě děláte naprosto správně. Dáváte svým dětem, co potřebují. To, že Květák potřebuje méně než její dítě, je jiná otázka. A i jí se to jistojistě jednou vrátí. Čím jsou děti starší, tím se s nimi člověk lépe domluví. Přejdou separační krize, přijde období nezávislosti, i u jejího dítěte. A aspoň si nebude muset vyčítat, že ho nechala plakat. Fandím jí.

    OdpovědětVymazat
  2. Laura, ta z Palerma17. února 2012 7:22

    Kdyby bylo moje první dítě stejné, jako to druhé, asi bych přemýšlela jako ty \"jak jen to ty matky dopustí, jak je možné, že si to nezařídí lépe, že je baví dětem otročit.\" Naštěstí jsem měla doma nejdřív exemplář podobný dítěti tvé kolegyně, takže vím, že to, že druhé dítě samo usíná, samo si hraje a moc \"neprudí\" není žádná moje zásluha :)))

    OdpovědětVymazat
  3. Lauro, tak určitě máš pravdu. Ale jsou i děti, které jsou prostě jen naučené být pořád s mámou a šlo by to omezit. A nezjistíš to, pokud nezkusíš něco udělat. Neříkám, že jí má nechat řvát měsíc, ale já bych to prostě zkusila! Vždyť už 8 měsíců nemůže obědvat u stolu, ale jí tam, kde se malá zrovna válí. I kdyby to bylo dítě, které potřebuje neustálou pozornost, tak v osmi měsících si myslim, že už je nejvyšší čas omezit aspoň něco! A to na ní k jídelnímu stolu vidí, ale stejně jí to nedovolí .o(

    OdpovědětVymazat
  4. Laura, ta z Palerma17. února 2012 9:40

    Jsem si naprosto jistá, že ona jako MÁMA svýho dítěte ví naprosto přesně, jestli je pro ně lepší něco omezovat nebo ne. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Laura, ta z Palerma17. února 2012 9:59

    Ale jestli je z toho ona sama nešťastná, tak možná by jí pomohla nějaká literatura, spíš než sprdnutí od kamarádky :)
    Jiřina Prekopová Malý tyran
    Jan Uwe Rogge: Děti potřebují hranice
    Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme s nimi
    ...
    :)

    OdpovědětVymazat
  6. Lauro, já jí rozhodně nesprdla. Nechci jí do toho kecat, protože jí znám a nemá to cenu. Udělá si to podle sebe :o))

    OdpovědětVymazat
  7. Tak zrovna Prekopová nefunguje, anebo mám moc odolný dítě, každopádně zvlášť to její pevný objetí je pro naši Hanku jen dráždění kobry. Prekopovou mi na moje problémy s Hankou doporučuje každej a přitom nejenže z knížek nefunguje nic, ale navíc ani její vlastní psychologická ordinace tady v Německu neodpovídá, když chci termín, takže Prekop je pro mě docela kudla v kapse téma. Ale každý dítě je jiný...

    OdpovědětVymazat
  8. jarmilko, dlouho jsme smýšlela podobně a teď se karta trochu obrací, dítko se dostalo do další fáze a najednou přišel na to, že by se možná mohlo stát, že ho někde nechám a tak se bojí, kde jsou naše fajn noci, kdy spal v postýlce a jednou se vzbudil.. a to rozhodně mám náturu, abych ho nechala vyřvat, ale v tomhle případě je to horší než lepší, takže ho beru k nám a zase ho postupně zvykám na postýlku, ale jde to ztuha :-)

    ale je fakt, že jsou věci, který si myslim, že se naučit daji a ta hlavní je podle mě to, že matka nikdy neběhá za dítětem, ale dítě za matkou

    OdpovědětVymazat
  9. přítelkyně, taky si myslím, že se spousta věcí naučit dá. A prostě mi nikdo nevymluví, že v osmi měsících dítě nenechá rodiče najíst se u stolu a je to tak v pořádku... stejně to spaní. Květáka jsme taky museli naučit spát přes den v postýlce. Jednou se uřval a od tý doby nemá problém. Kdybych ho nechala, aby to bylo podle něj a podle toho, co zrovna v tu dobu potřeboval, tak mi doteď spí jen v kočáru :o(
    Samozřejmě se musí brát v potaz věk. Člověk nenechá řvát měsíční miminko, protože to tu mámu potřebuje...
    a to co popisuješ, si myslim, že bude nějaký přechodný období, kterých děti maj spoustu. Nám teď zřejmě začíná období vzteklých scén. Zatím nevím, jak se k tomu postavit, ale vím, že když to tak nechám, tak už se toho horko těžko budeme zbavovat. To je pořád něco :o)

    OdpovědětVymazat
  10. moje devítiměsíční budlinka je naprosto pohodový dítě, nemá problém s cizíma, ale musím být poblíž, jinak má děsnej strach a řve. nenechám ji v tom. doma můžu odejít do vedlejší místnosti, když zjistí, že u ní nejsem, vydá se mi naproti a pak nadšeně hejká, že mě našla :) jíst, uklízet, a podobný z pohledu dítěte zbytečný činnosti se snažim dělat, pokud zrovna nemá nějakej akutní problém (hlad, únava), takže v 9 případech z 10 je to úplně v klidu. V tom jednom, kdy není zbytí (třeba potřebujeme odcházet, budla je unavená a já se nutně potřebuju před odchodem najíst), jí prostě nechám kňourat a průběžně jí vysvětluju, že je mi to moc líto, ale teď to opravdu jinak nejde. spí s námi a u uspávání mě potřebuje, ale pak spí jako andílek, a když se vzbudí, stačí jí stisknout ruku a mluvit na ni a zase usne. nemyslim si, že mám patent na to, jak to dělat správně, ale držim se dvou principů - být oporou a stanovitelem hranic. můj názor na kolegyňku je ten, že by neměla ustupovat z dělání opory, ale mohla by víc určovat hranice. ale nevím o ní víc než co jsi napsala, tak nemůžu radit, je to jen dojem...

    OdpovědětVymazat
  11. hele takovejch veci u kterejch mi kamaradky rikaly \"to nemuzes takhle delat, nech ho/ji brecet\" bylo a ja to stejne delala po svym a nemyslim si ze bych byla otrokem svych deti.
    Z toho cos popsala nemuzu soudit, natoz ji odsoudit nebo ji fandit, taky je mozny ze na navsteve se chova jinak a doma urcity ritualy zabehly maj, ja si ale obecne nemyslim ze by se ji to nutne muselo vymstit, muze bejt ze az casem zacne uplatnovat nejake vychovne metody protoze vychovavat miminko, priznejme si, dost dobre nejde. I kdyz vim jak to asi myslis s tim zvykanim...

    OdpovědětVymazat
  12. na vztek u nas zabralo nevšímat si ho.. měl období, kdy si lehl na zem a mlatil nohama a hlavou o podlahu.. ted kdyz mu neco zakazu, tak si lehne na zem a leží, ale postupně to mizí, když to nemá odezvu, tak ho to nebaví

    OdpovědětVymazat
  13. přítelkyně, no tahle metoda se mi taky líbí... jenže Květák pak řve, až nemůže popadnout dech, takže bohužel nejde počkat, až to odezní, protože by se mi do tý doby udusil :o(

    OdpovědětVymazat
  14. tak postavit, případně fouknout na čumák, jinak si ho nevšímat, docela to fungovalo

    OdpovědětVymazat
  15. no včera nám předvedl takovej výkon, že Milovaný začal mluvit o studený sprše! Docela mě to překvapilo, ten mu zatim nedal ani přes zadek a najednou začne o studený sprše :o))

    OdpovědětVymazat
  16. tak dneska další záchvat vzteku, u kterého došlo k tomu, že nemohl popadnout dech... bohužel fouknutí do obličeje nezabralo a nemohl se nadechnout :o(

    OdpovědětVymazat
  17. :-( tak ať to brzo přejde, nekdy jsou to strašný parchanti

    OdpovědětVymazat
  18. Studenou sprchu prý dost doporučují u hysteráku psychologové, kamarádka jí po jejich doporučení taky používala. Prý to jediné zabíralo a zabralo;-) Přikláním se k názoru, že děti se leccos dokáží naučit a pochopit, oni nejsou hloupé, od začátku to na nás zkoušejí nejúčinějšíma metodama a rychle poznají, co zabírá nejvíc :-) Na malé většinou vidím, kdy to na mě zkouší a kdy je zoufalá a podle toho reaguji - výchovněji, nebo utěšitelsky, kdy nemá cenu nic prosazovat (unavená, nemocná apod..)

    OdpovědětVymazat
  19. A pak jsou tu děcka jako naše Hanka, které nechápou pojem \"zlobíš\" a kterým je absolutně jedno, jestli jsem naštvaná, nebo potěšená, trest nebo pochvalu vůbec neberou v dané konsekvenci, prostě žijí ve svém světě. Hanka dělá co chce bez ohledu na to, jak na to reagujeme my, pokud ji napomeneš, pokračuje dál, pokud jí nabiješ, nabije si příště sama (sama si naplácá, protože si prostě myslí, že je to součást toho, jak věci jsou) a pokračuje dál, pokud jí v tom zabráníš (sebereš ty sirky apod), okamžitě propadne hysterickému záchvatu. Do sprchy případně vleze sama a čeká, až ji osprchuješ... Pokud ji motivuješ odměnou k jiným činnostem než k té zakázané, nebere to jako odměnu za to, že udělala něco dobře, ale jako podmínku nutnou, aby se tomu vůbec začala věnovat příště; takže buď to dítě nebo já jsme na ústav:)

    OdpovědětVymazat
  20. Tak to je docela těžký i na analýzu situace, tohle by mi hlava hned nebrala.. Ale extrémy asi nejsou ty správné příklady, jako berná mince;-)

    OdpovědětVymazat
  21. Vzhledem k tomu, že poslední dobou přestala úplně navazovat oční kontakt (s námi ještě občas, s cizími nikdy), začala reagovat hystericky na oslovení a nedejbože dotek od cizího člověka a při hraní se drží výhradně stejných postupů a repetitivních činností, podezírám z toho autismus... ptala jsem se, může se projevit i takhle pozdě, do zhruba roka byla relat. normální, do dvou let už obtížně zvladatelná, teď už je prostě mimo. K psychologovi jdeme v dubnu:(

    OdpovědětVymazat
  22. Tak to ti nezávidím, přeji, aby se to nějak postupně vylepšovalo. Každopádně budeš potřebovat hodně trpělivosti.

    OdpovědětVymazat
  23. squire, jak jsem to četla, tak mě to taky napadlo :o((( tak ať to dopadne dobře...

    OdpovědětVymazat
  24. Dík, no každopádně potřebuju ani ne tak trpělivost, jako spíš obezřetnost:) Den trávím tím, že se snažím předejít všem situacím, které by mohly vyústit v záchvat. Takže když vím, že jakmile uvidí deštník, bude si s ním chtít hrát, při čemž si do něj vždycky snaží lehnout a dupe po něm, takže jí ho v ten moment musím zabavit, protože by se mohla zranit o zlomený drát... takže základem je, že ten deštník ani nesmí uvidět. Takže pokud den předtím pršelo, musím ho schovat ještě než se dítě vzbudí. Procházím byt a šmejdím, aby nikde nebylo nic, co bych jí pak musela sebrat. Obezřetnost nutno zachovávat i venku, protože minulý týden na Hanku promluvila babka (Hanka je velmi hezké dítě a babky mají tendenci šišlat) v autobuse při vystupování a Hanička se mi vytrhla z ruky a vběhla do silnice na červenou, auto dobrzdilo na půl metru...

    OdpovědětVymazat
  25. V té chvíli si člověk uvědomí, jak je jeho potomek vlastně hodný a je za to velmi vděčný.

    OdpovědětVymazat
  26. Kdepak, Bosorko! V té chvíli si člověk uvědomí, že je úplně na hovno v šokových situacích, protože jediné, co jsem v tu chvíli zvládla, bylo držet kočár s Lidkou, aby se do té silnice nerozjel (bylo to z kopce) za tou Hankou. Byla jsem naprosto ztuhlá. Další z pocitů, které si velmi přesně vybavuji, byla touha seřvat všechny šišlající babky na světě na jednu hromadu, a teprve potom jsem začala vysvětlovat Hance, že nesmí lítat do silnice (naprosto mě ignorovala, jako vždy), mezitím mě potkala kamarádka, která to viděla, viděla, že brečím ze šoku, a navrhla, že mi potlačí kočár a já můžu v klidu vést Hanku, jenže jakmile vzala za rukojeť, spustila Hanka další hysterák, protože podle Haničky nikdo cizí nesmí sahat na naše věci, ani na kočárky, ani na tašky... takže během pěti minut od incidentu jsem na ni byla už zase nasraná:))

    OdpovědětVymazat
  27. Já myslela mě, ne tebe ;-)

    OdpovědětVymazat
  28. A jo:) Ona i Hanka umí být milá. Když je všechno v pořádku a všechny rituály provedeny, je to moc veselé dítě, tancuje, poskakuje, Lidka to sleduje, nahlas se směje... a já se modlím, aby to vydrželo co nejdéle:))
    Já se na ni za ty hysteráky ani nemůžu zlobit, myslím, že kdyby si mohla vybrat, tak takhle vyvádět nebude, ale prostě ten svět okolo sebe nezvládá... je to jenom strašný záhul na nervy, hlavně pro manžela, on s ní spí v ložnici a Hanka občas půl noci nespí, takže je chudák:(

    OdpovědětVymazat
  29. tohle si vůbec nedovedu představit s jedním dítětem, natož k tomu mít ještě jedno miminko... jsi dobrá, že to zvládáš. Fandim ti :o))
    taky tu máme jednu maminu, co v pozdějším věku u syna zjistila autismus a stihla si pořídit ještě jedno mimčo... ale ten její kluk je na tom teda mnohem hůř než Hanka, tedy pokud můžu soudit podle toho, co píšeš... to musí být fakt na bednu!

    OdpovědětVymazat
  30. Jo, obvykle jsou autisti ještě mnohem horší, proto si uchovávám naději, že z toho třeba vyroste:) A věř mi, že vědět dopředu, jak teď budeme bojovat, tak jsem si to druhé miminko rozmyslela. Protože Lidka je na tom děsně bita, skoro na ni nemám čas. Jenže když jsme plánovali Lidku, byla Hanka ještě moc malá na to, aby se poznalo, že není jen extrémně stydlivá... no a tak říkám spolu s nadpisem tvého článku - jak jsme si to udělala, takové to mám:-D

    OdpovědětVymazat
  31. Laura, ta z Palerma27. února 2012 7:17

    Studenou sprchu? Proboha, děláte si srandu? To musí být teda psychologové... :( Myslím, že studená sprcha je spíš způsob, jak si rodič zchladí vlastní frustraci z toho, že není schopný se s hysterákem svýho dítěte vyrovnat. :( Bohužel při tom trpí jenom to dítě. :((( Dějte si radši studenou sprchu sami :((( Mnohem jednodušší je uznat dětské emoce a nechat je být, když už jim teda neumíme pomoct :(((

    OdpovědětVymazat
  32. Lauro, studená sprcha je dost běžná praktika, která fungovala a funguje... na mě máma uplatňovala i horší metody a nijak mě to nepoznamenalo... myslím, že v týhle době se to moc řeší, co je správný a zdravý a co ne :o((

    OdpovědětVymazat