pondělí 15. února 2010

Poklidný víkend

-
Tak se mi po dlouhé době povedl takový hezký víkend. Nekonala se žádná pařba, tudíž jsem se ani jeden den neprobudila až v poledne a s kocovinou, která by zabraňovala udělat si jakékoli plány. A tak jsem v pátek po práci vyrazila s Kolegyňkou na nákup digitálního foťáku pro maminu k narozeninám, pak jsme si zašly na pizzu a do kina na Sherlocka Holmese (hmmm nikdy jsem si ho nepředstavovala jako takového fešáka!!!), pak ještě pivko a v půl desátý už jsem byla doma.
Otevřela jsem si lahvinku a začala studovat zakoupený dárek pro maminu. Opravdu jsem koupila snad to nejjednodušší, co se dalo. S tím foťákem jsem i já uměla za pět minut zacházet, takže mamina to do hodiny musí taky zvládnout!!! :o))
   Po kině jsem si stihla v knihkupectví koupit za nekřesťanský peníze novou knihu od Dana Browna „Ztracený symbol“, takže o program na zbytek víkendu jsem měla postaráno.
    V sobotu jsem si odskočila k mamině na „dietní“ obídek (hovězí roštěnka, omáčka, knedlík), při té příležitosti jsem sestře pomohla doma zapojit do její nové televize její nový DVD přehrávač. To byla taky věda. Dvě blondýny a 4 kabely! Ale nějak se nám to nakonec povedlo, což jsme daly světu najevo velice hlasitým dvojitým zaječením! Sestry no…
   Od 3 jsem jela na již každovíkendové 2 hodiny na squash (už nikdy nebudu jíst před sportem knedlíky, chvílemi jsem se bála, abych nezačala na kurtu zvracet!). A pak rychle domů k Brownovi.
Večer jsem zkoukla „Lemru línou“, u čehož jsem si zase odšpuntovala lahvičku vínka. Název filmu mě zřejmě inspiroval a na druhý den jsem Abstinentce potvrdila, že s ní půjdu na hodinu běhat do místního parku!!! Takže v neděli v 11 jsme vyrážely. Sněžilo, mrzlo a my v tom běhaly po parku. No trošku se na nás lidi dívali divně, ale co? Navíc jich tam moc nebylo, každý normální člověk doma v teple čuměl na telku nebo se něčím dobrým ládoval…
   Domů jsem přišla totálně propocená! Tak jsem z toho měla takový hezký pocit. Večer jsem pak doma Milovanému skuhrala, jak mě všechno bolí. Nohy, zadek, záda…. „No jo, když ty taky začínáš se sportem v 28 letech, tak se nediv!“, njn Milovaný má zase pravdu! Ale zatím mě to baví, tak to skuhrání holt bude muset čas od času vydržet :o)))

5 komentářů:

  1. tak bacha abys z toho běhání v zimě nebyla nemocná, já to vždycky odnesla pořádným kašlem a rýmou... od tý doby běhám v posilce... a ještě se u toho může člověk dívat na televizi:)

    OdpovědětVymazat
  2. to by mě nebavilo běhat vevnitř! Vevnitř mě baví jezdit na kole :o)))

    OdpovědětVymazat
  3. asi se tebou nechám inspirovat, protože tento víkend jsem jen jedla a žrala. tvoje nadšení pro sport vypadá upřímně:).

    OdpovědětVymazat
  4. Jo, já jsem začala sportovat ve 42 letech - a zatím žiju. Milovaný začal běhat v 52, běhá každý den až na vskutku ojedinělé vyjímky. On zvládá běh i v zimě věnku, já v zimě zalézám do tepla místního fitka. Nikdy není pozdě :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Anuska: jojo je upřímné! A taky upřímně doufám, že mi to nadšení vydrží aspoň několik měsíců! :o))

    kiwi: jo není to tolik, ale už to trvá přeci jen dýl, než si na to tělo zvykne, než v 18 :o)))
    každý den běhat... to zní hrozně! To by mě asi nebavilo :o)

    OdpovědětVymazat