Zhřešila jsem…

nene to nemá nic společného s tím, že jsem slaměnou vdovou :o)Nejdřív pro vysvětlenou. Jsem člověk, který má spoustu zlozvyků a závislostí a bohužel dost slabou vůli, takže s nimi spíše neúspěšně bojuje! Úplně nejstarší a snad nejhroznější zlozvyk, který mám, je okusování nehtů. To dělám už od dětství, kdy si to ani nepamatuji. Dokonce i vím, jak jsem k tomu přišla. Jako malá jsem byla věčně po nemocnicích kvůli slabým průduškám a v nemocnicích se mi jaksi nikdo neobtěžoval stříhat nehty a tak jsem se o tuto část péče o tělo začala starat sama svým vlastním způsobem! Bohužel už jsem si nikdy neodvykla. Je to tak zakořeněný zvyk, že nepochybuji, že se ho už do konce života nezbavím. Zkoušela jsem si prsty zalepovat náplastí (dá se taky okousat a ožužlat a pak se dostat k místu určení), zkoušela jsem si prsty dávat do pepře (nepříjemná záležitost, obzvlášť pokud je člověk zvyklý se utírat na záchodě a jako že předpokládám, že většina je… a navíc – začala jsem pálivé mít ráda – myslím na chuť:o)), jako poslední, co jsem zkusila, byly umělé nehty, které mám mimochodem dodnes a to tedy jakž takž zabralo… ale stejně si okusuji aspoň kůžičku okolo, když už se na nehty nedostanu a nepochybujte, že jakmile se mi jeden nehet neulomí, že ho hned neohlodám, kam to jen jde!!! Takže tady jsem neuspěla! Dalším mým hrozným zlozvykem je jídlo. Ale to je kapitola sama o sobě! To snad ani nemusím rozepisovat, kdo čte můj blog pravidelně, ví své :o))) Shrnu jen do – tady jsem rozhodně taky neuspěla! V šestnácti jsem začala kouřit. Jo, já se slabými průduškami! A jak mi to chutnalo! Jenže já když něco dělám a baví mě to, tak to dělám pořádně (a to platí obzvlášť u jídla!). Takže jsem se do osmnácti stala kuřákem, který dává s přehledem krabičku denně a když byl den s hospodou tak i víc. Navíc jsem si kouření spojila s různými činnostmi, takže se to stalo rituálem. Obzvlášť při čekání na cokoli! Nikdy bych nevěřila, že já slabovůlák bych mohla uspět s nekouřením! Ale zázraky se dějí a je to tak! Už více jak půl roku nekouřím! Neříkám, že nemám chutě, ale prostě jsem si ani jednou nezapálila. Bohužel tento svůj úspěch nemůžu až tak připisovat své vůli jako tomu, že chci umožnit svému budoucímu dítěti, aby bylo tak zdravé, jak jen to půjde a tak ho nechci dopředu oslabovat nějakými svými slabostmi! No ale stejně to beru jako svůj úspěch! Pak mám jednu neškodnou závislost, se kterou se ani nepokouším bojovat, protože není proč. Je to používání jeleního loje! Táhne se to se mnou už od páté třídy. Bez jeleního loje se prostě nehnu a mám opravdu velký arzenál! Jeden mám na nočním stolku, jeden v obýváku u telky, jeden v kabelce, jeden v druhé kabelce, jeden v práci na stole a jeden u Milovaného v jeho taštičce, bez které se zase nehne on (pro případ, že někam spolu jdeme a já si neberu kabelku). Nejradši mám klasický „Jelení lůj“ familiérně nazývaný „Jelen“ nebo „Špalek“. Dále si dost ujíždím na heřmánkovém Labelu a Astridu. Ale když na to přijde, hubu si namažu čímkoli!!! A také vím, že když jdu někam s Kadeřnicí a neberu si kabelku, tak se nemusím strachovat, protože má svůj „jelení arzenál“ také vždy u sebe. Je to prostě stejná závislačka!!! Není nad to mít parťáka! No a teď moje nejnovější neřest a taky bych řekla nejdivnější – kapičky do nosu! Nikdy jsem nepomyslela, že by na tom člověk mohl být závislý, ale je to tak… prostě se mě jednou nechtěla pustit rýma, já kapky užívala snad dva týdny v kuse, spotřebovala jsem lahvičku za dva dny a už jsem se vezla. Nešlo skončit a najednou jsem koukala, že kapky se staly nedílnou součástí mého kabelkového vybavení! Každý den jsem si aspoň dvakrát musela stříknout! Na této závislosti je nebezpečné to, že i když přestanete, tak stejně jednou tu rýmu zase dostanete a kapky začnete znovu používat a už se v tom zase vezete! Naposledy jsem užívala kapky do nosu dva měsíce v kuse a přestala někdy začátkem ledna. Bylo to hodně drsný! První dva týdny BEZ jsem se nemohla nadechnout nosem a moje otvory volaly po kapičce Olynthu nebo Otrivinu nebo Muconasalu (moje oblíbené značky :o)), vzala bych zavděk i blbým Sanorinem, který sice hnusně pálí v krku, ale otvory by mi uvolnil! Nějak jsem vydržela a nakonec se otvory trochu otevřely, ale dodnes to není žádný šlágr! Úplně volně se nenadechnu! A pak přišla podpásovka – sedím v pátek s Květinářkou v restauraci, ona má vedle mě položenou rozevřenou kabelku a tam mé oči spatřili – OLYNTH! Chvíli jsem zápasila sama se sebou a nakonec jsem se zeptala: „Můžu si stříknout?“ a protože Květinářka neví o mém malém kapkovém problému a není žádný cimprlich, tak svolila a já uchopuji tu důvěrně známou lahvičku a stříkám nejdřív do levé, pak do pravé a pak znovu do levé a pak znovu do pravé! Je to tak krásný pocit. Najednou se mé průchody otevírají a je mi krásně, volně dýchám! Jsem závislačka jako prase! Druhý den jsem měla nos ještě více ucpaný než obvykle, ale měla jsem pocit, že to prostě stálo za to!