středa 26. května 2010

Když mi prostě chutná, tak co mám dělat?

Občas mi stačí jen mluvit!!!Všimli jste si, že každý sitcom má svou postavu, která je vtipná svou žravostí a láskou k jídlu? Tak například: Přátelé – Joey, Chůva k pohledání – Fran a její matka (potažmo celá rodina), Raymonda má každý rád – Raymnodův otec, Dva z Queensu – mužská hlavní postava (na jméno si zaboha nevzpomenu) a tak dále a tak dále… žrouti jsou prostě všude a vždycky to byly právě ty postavy, které jsem ze seriálu měla nejraději… Dnes jsem si uvědomila proč. Kdyby podle mého života někdo točil sitcom, tak bych to byla já, kdo by zastupoval přesně tuhle žravou postavu. Prostě jsem vždycky s těmi postavami cítila mnoho společného! Jsem ve svém okolí asi každému známá jako největší žrout! Vždycky jsem se tomu divila, vždyť zase až tak extrémně nežeru (tedy většinou, ale umím se pořádně rozjet). A mám věru pravdu, zase tolik nežeru, ale pořád o jídle mluvim! Skoro při každém svém vtípku zmíním nějakou narážku na potraviny, hrozně ráda vyprávím o různých svých gurmánských zážitcích, hrozně ráda debatuji o tom, na co mám zrovna chuť a co si doma uvařím a co jsem si uvařila včera a co si uvařit nemůžu, protože to Milovaný nežere! Prostě mám pořád plnou hubu žrádla a to doslova a do písmene! Dodržuji, že při jídle se nemluví, ale zároveň se hodně mluví o jídle!!! Takže neustále slyším od svých kamarádů a rodiny: Byla jsem tam a tam a vzpomněla jsem si na tebe, tam bylo tolik masa… včera jsem koukala v televizi na ten pořad o jídle a dělali tam xxx a já si hned vzpomněla na tebe… můj strejda je řezník, to by se ti líbilo… Jsem ráda, že na mě lidi tak myslí, ale proč převážně v souvislosti s jídlem? To fakt nemluvím o ničem jiném? Tuhle mou úvahu spustilo něco z dnešního dne… Zaprvé jsem si k snídani zcela neplánovaně koupila 80 dkg Herkulesu a celý ho sežrala s dvěmi celozrnnými rohlíky. A když jsem si šla do kuchyně v práci pro talířek, abych u té snídaně měla nějakou kulturu (protože přeci jen nechci, aby se mi válely rohlíky a mastný salám jen tak po stole), narazila jsem tam na kolegyni, se kterou se osobně nijak nestýkáme (tudíž si nevyprávíme zážitky ze života a nevtipkujeme) a ona mi začala vyprávět, jak včera viděla nějaký pořad o chlapíkovi, který má uzenářství… začala mi vyprávět, že si u toho vzpomněla na mou osobu, prý tam byly plné regály se štanglemi salámu. Nechápe prý, že jsem šla dělat do firmy, kde v regálech jsou zcela jiné věci než masné výrobky! Trochu mě to udivilo, že jsem až tak profláklá nejen mezi svými známými! Pak jsem sežrala všechen ten Herkules a šla si omýt mastné prsty, abych si neušpinila svou čistou košilku a džíny (kdo to má pořád prát a žehlit?) Po cestě jsem potkala jinou kolegyni. Ještě jsem dožvýkávala poslední sousto (a to bývá vždycky nejlepší) a ona si mě prohlídla a povídá: „Ty u toho vždycky vypadáš tak spokojeně. To ti závidim.“ Za hodinu šla kolem mého stolu a já si zrovna dávala sváču v podobě hruštičky a zase jsem měla plnou hubu: „Kdykoli tě vidim, žereš!“ Myslím, že v očích svého okolí, jsem bitvu s váhou už dávno prohrála!!! Ale abyste ještě jednou nečuměli! :o))

14 komentářů:

  1. Nedávno mi kamarádka řekla, že pokaždé, když dostanu před sebe nějaký jídlo, tak se u toho tvářím strašně, babička mě docela burátlně nutila jíst, když sem byla malá, tak nemám jídlo spojené s příjemnými pocity. Ještě ve 22-ti letech mám někdy u talíře místo chutě na jídlo jen pocit, že to musím sníst a jídlo si neužívám. Je čas změnit přístup...

    OdpovědětVymazat
  2. no babička mě taky nutila pořád něco jíst, ale já vždy poslušně plnila příkazy a snědla vše, co přede mě naservírovala! :o))
    Já bych taky potřebovala změnit přístup - chtěla bych brát jídlo jen jako prostředek k utišení hladu! Ale nejde to :o)))

    OdpovědětVymazat
  3. Mně to dělala matka, dycky jsem si jídlem nacpala hubu jak křeček a pak jsem to šla nepozorovaně vyplivnout do hajzlu. :D

    OdpovědětVymazat
  4. když to jídlo je tak dobrý! já tě úplně chápu, já bych jedla furt, ale zatím to vyhrává vůle. teď mi ale bylo blbě a měla jsem nechutenství a na jednu stranu to byla taková pohoda, že tě nehoní mlsná.. taková až svoboda řekla bych:) no ale což, chuť k jídlu už se zase vrátila a s ní i můj věčnej boj:)

    OdpovědětVymazat
  5. Wien, já to prostě nechápu! Co jsem mohla, to jsem polkla! :o)))

    tess, já už nemívám nechutenství ani když mám teplotu! Jsem ztracený případ! :o)

    OdpovědětVymazat
  6. To je fakt divné - jak zrovna Tebe múže mít někdo spojenou s jídlem? ;o)))

    ---
    Mimochodem, já už zaangažovala půlku rodiny, aby mi sháněla tu horkou čokolku, neb jsem oběhla čtyři! zaručené obchody - a všude jen ta mléčná...vrrr. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. No já myslím, že to co mi vařila maminka bys nepolkla ani Ty, Jarmilko. :D

    OdpovědětVymazat
  8. nominku, já tomu taky nerozumim, jak k tomu spojení mohl někdo dojít :o))
    ale ty tu správnou čokoládu nakonec objevíš! V tom ti věřím!!! :o))

    Wien, já ti nevim, mně chutnalo i ve školních jídelnách!!! Sežeru vpodstatě cokoli, co není vnitřnost a nemá to na sobě plíseň (pokud ovšem plíseň není součástí pokrmu - hermelín mňam!!!) :o)
    jo a nemůžu kapari! TO mi hrozně smrdí!

    OdpovědětVymazat
  9. 80 deka??? To je skoro kilo....

    OdpovědětVymazat
  10. Cleo, samozřejmě to mělo být 8 dkg :o))
    ach ty moje přepočty :o))
    ale nikomu to nepřišlo divný :o))

    OdpovědětVymazat
  11. No proto, to by k tomu ty dva rohlíky byly dost málo :-))))))

    OdpovědětVymazat
  12. propočítala jsem to na 16 rohlíků... hmmm, tak to by bylo moc... to by mi asi zbylo ještě k dopolední sváče! .o))))

    OdpovědětVymazat
  13. :-D Ja taky sezeru co potkam - ale to musim byt doma. V praci mi to nejak nejde:-( Porad nekdo neco chce, mluvi na me a cekaji nejakou mou chytrou reakci, tak mi v takovem prostredi nechutna... zato doma:-)

    OdpovědětVymazat